(Obrázek: zdroj.)
Stark si velmi přál, aby se objevila nějaká další
helikoptéra a srovnala dům se zemí. Nebo se v kuchyni náhle zjevilo hnízdo
sršňů. Ze střechy seskákali ninjové a začali mávat katanami. Přišlo tornádo.
Cokoli, jen aby nebyl ponechán svým myšlenkám. Ideální by bylo se opít do
bezvědomí a sotva by vystřízlivěl natolik, aby uzvedl flašku, pokračoval by
dál. Jenže měl velice zřetelný dojem, že by mohl v opilosti provést něco
nepředloženého a zrovna teď bylo všechno tak napjaté -
Jako by někdy nebylo.
- že se to neodvážil riskovat. Navíc nevěděl, jak je na tom
Loki... ty rány vypadaly skutečně ošklivě a možná tam teď stojí, zírá z okna a
krvácí a samozřejmě nedá nic najevo, protože Jeho Veličenstvo Nejhrdější
Nezávislost by raději vypustilo duši, než aby ve chvíli, kdy je Jeho Majestát
uražen, připustilo slabost.
Naštěstí nemusel čekat zase tak dlouho. Loki se složil jako
hadrová panenka, naštěstí z obvyklých důvodů a ne následky zranění, jak Stark o
chvíli později zjistil, protože když si ho dopravil do ložnice a stáhl z něj
košili, ukázalo že, že místo rozšklebených ran má na zádech jen pár
začervenalých pruhů, nejspíš citlivějších na dotek, ale jinak nic.
"Loki, Loki..." opakoval Stark bezradně, protože
nedokázal vtělit do slov nic z toho, co potřeboval vyjádřit. Nakonec se natáhl
k Lokimu na postel a opřel si o sebe to napůl bezvládné tělo tak, aby nedráždil
hojící se zranění. Po chvíli se přistihl, jak si s melancholickým
(sebekriticky: připitomělým) výrazem prohlíží Lokiho tvář a probírá se mu rukou
ve vlasech. Na okamžik se zarazil, pak ale pokračoval dál. V prohlížení i
probírání. Čert to vem, komu by tu vadila patetická gesta. Jsou tu jen oni dva,
míjející se planety.
Sklonil hlavu a zabořil se mu tváří do vlasů, jemných a
plných už docela známé vůně... bolelo to. Potřeboval by ho obejmout a vědět, že
patří k sobě. Že to chtějí oba, že je to tak v pořádku. Stejně tak ale věděl,
že se to nejspíš nikdy nestane. Jakoby čím víc jeden druhého chtěl, tím víc se
tomu i bránil, v tušení neodvratně špatného konce. Zapadli do toho všeho příliš
rychle a příliš hluboko a ten čas na rozvahu, váhání a přivykání prostě chyběl.
Jenže těžko to mohlo být jinak: absurdita celé situace a jejich vzájemného
postavení budila dojem nezbytné dočastnosti, oba si byli podvědomě jistí, že se
něco stane a ten rok, který teoreticky mají, se smrskne v pouhé nic.
Uvědomil si, že mu tečou slzy a přivítal je skoro s úlevou.
Nebyl si jist, jestli ještě dokáže brečet, ale ta bolest uvnitř byla obrovská a
strašně ji ze sebe potřeboval dostat pryč. Nechal je téct, bez štkaní a dalších
projevů, jen ty slzy, zato bylo jich tolik... za Pepper, kterou měl skutečně
rád a nejspíš by ji měl rád i dál, kdyby se nezměnil on i všechno okolo. Za
Pepper, kterou si přál mít rád, bylo by snadné ji milovat a stejně tak snadné
přijímat její lásku. Spolu by zestárli, možná by si mezitím v nejhorším
pořídili i nějakého Tonyho juniora, všechno by bylo v pořádku a když ne,
přinesl by Pepper kytku. A zatím mu tahle láska proklouzla mezi prsty, protože
ji nechal; a on nechal, to věděl.
Byla až příliš snadná a přehledná a obyčejná
a předvídatelná. Byla tu vždycky - zůstávala v záloze, až ji bude znovu
potřebovat, a to bylo špatně. Místo aby o ni pečoval, upřel se celou svou
bytostí na úplného cizince, na vztah, který neměl nejmenší naději. Nebo právě
proto? Je snad takový tragéd, že jen hledá způsob, jak se neuvázat, či si
nepřipadat obyčejný? Jestli je opravdu až takový pózér... Doufal, že ne. Byl
dost výjimečný mnohými uspokojujícími způsoby, klidně by si mohl pořídit tupou
blondýnu a pořád by zůstal na špici; o tom nepochyboval. Jenže on se upřel na
Lokiho. Ne-člověka, kdo je silnější než on a přitom potřebuje (skutečně potřebuje?)
podepřít. Možná. To mohl být důvod...
Už párkrát vzdal úvahy o svých motivacích a bylo na čase
vzdát je zase. Nemělo to řešení a nepřinášelo klid.
Loki se zachvěl a tváří mu proběhla vlna bolesti. Stark ho
sevřel pevněji v náručí. Nepasovali tak spolu ideálně, Loki byl přeci jen o kus
vyšší... ale našel se způsob, jak se uvelebit, pro oba pohodlný.
Dobře, takže Loki je do něj také za... zakoukaný. Tony
Starku, odvahu: Loki je zamilovaný. Teď už mu to skutečně nemohlo nedojít,
zvlášť ne po té, co to Thor vyhlásil s takovou jistotou. Ať už následek
prokletí nebo ne, oba (Thor a Natasha... tři, ještě Jarvis! Proboha, jen on je
tu za pitomce.) to berou jako hotovou věc. Kdy k tomu došlo? Proč sakra nic
neřekl? Ale on vlastně řekl... a hlavně neustále dokazoval. Asi o to sám
nestál, stejně jako Stark. Udržoval status quo, protože byl nejsnesitelnější z
možných.
Hádanka stará pár dní - Jak si můžeš myslet, že mě miluješ?
- tak došla svého řešení. I kdyby bylo
naše zalíbení vzájemné... Loki si svou vlastní zamilovanost uvědomoval velice
dobře, ale nevěřil v tu Starkovu, ani v nejmenším. Přijal jako fakt jeho
přechodné poblouznění, neposmíval se mu za to, ale nebral ho vážně. A ještě
jeden dílek do skládačky tvořil zbytek obrazu. Každý z nás není ochoten
rozdávat své srdce na všechny strany! křičel Loki na Thora. Sice představa, že
by se z nich všech zrovna bůh klamu stavěl do role zastánce partnerské stálosti
a věrnosti... ale možná to dávalo trochu smysl. Loki byl nesmírně zklamaný svou
rodinou, vykořeněný, vyrvaný ze svého domova. Stark neznal všechny podrobnosti,
ale bylo mu jasné, že k Thorovi pod vší tou nenávistí zůstala jakási náklonnost
a k Ódinovi zrovna tak. O matce nikdy nemluvil, ale i to musela být velice
bolestná záležitost. Pro všechny, které na Asgardu znal, teď byl za zrádce.
Nepochybně dávalo smysl, že nestojí o to, aby se zapletl do dalších emočně
náročných vztahů, navíc pokud je považoval za neperspektivní.
A to on Starka považoval, protože jestli byl někdo pověstný
svou nestálostí, tak právě on, že? Dokonce i Kladný Hrdina Thor to zřejmě hrál
na víc stran. Loki potřeboval stabilitu a tak si zvolil tanec na ostří nože...
Loki se znovu zachvěl. Jsou stále blíž... Stark se k němu
sklonil a svou tvář, dosud mokrou od slz, přitiskl k jeho. Bolelo to, pořád to
bolelo. Slzy spláchly jednu vlnu splínu, ale hned vyvstala druhá. Vědomí
naprosté beznadějnosti celé situace. I kdyby si oba sebevíc vyšli vstříc, pořád
tu byla ta skutečnost, že Stark bude rychle stárnout. Už teď nebyl nejmladší...
ne, nemohlo to fungovat, byli naprosto nekompatibilní. Povahově, kulturně,
věkem, zvyky, vším. Ani nechtěl uvažovat, co udělá Loki, až zase bude pánem
svého osudu. Spustí další válku? "Miláčku, co bylo dnes v práci? Vynalezl
jsem novou pohonou jednotku!" "Já obsadil Afriku, nezajdem na
pizzu?"
"Loki, já..." Těžce polkl. I když šeptal a věděl,
že ho Loki neslyší, nedokázal to vyslovit. "Proč zrovna já?" vydechl.
Snad vděk za tu trochu té neochotné laskavosti, kterou vůči němu projevil? Možná
- a možná v tom hrála roli skutečnost, že Stark vypadal zřetelně starší,
vystupoval v roli autority, ale přitom nemohl Lokiho ohrozit. Snad to bylo
něco, co Loki potřeboval a ve vší té rozkolísanosti se k tomu podvědomě upnul.
Musel po tom všem, co se mu stalo, být na rozsypání, ale při vší smůle se opřel
o největší citovou trosku široko daleko a tak se spolu klátili ve větru...
"Nějak to zvládneme," šeptal. "Oba to chceme
zvládnout, tak... chci být s tebou, sakra, nic víc... a prostě žít dál..."
Anthony Stark v té chvíli definitivně pochopil, že ať už tohle celé dopadne
jakkoli, jeho život se nenávratně změnil. Určitě nebylo moudré vidět v jejich
vztahu přílišnou osudovost, ale Tony si byl nějak jistý, že k Lokimu těžko může
přistupovat jako ke všem ostatním - že to zkusí a prostě se uvidí, třeba se za
chvíli rozejdou a nic z toho... To nešlo, na to byl příliš specifický a měl
příliš mnoho nepřátel a příliš nelítostnou minulost. Jak se jednou postaví po
Lokiho boku, možná tam nezůstane navždy, ale rozhodně ho to navždy vychýlí z
jeho oběžné dráhy.
Nejspíš nakonec usnul; jen napůl se probudil, když se Loki v
noci pohnul a objal ho, a tak se i ráno probudili.
"Dobré ráno," zamumlal Stark a přitiskl si Lokiho
blíž. Byl pod přikrývkou příjemně rozehřátý a z bolavé noci mu zůstala jakási
přítulná vláčnost unavených citů.
"Dobré ráno," odpověděl Loki trochu zdráhavě a
přejel mu tváří po vlasech, takže se to počítalo jako polibek.
"Určitě máš zase hlad jako vlčák," řekl Stark
rozespale, protože tak tomu po jeho výletech bylo vždy. Ležel tváří na Lokiho
hrudi a bylo snadné mu zabloudit rty po jemné kůži kolem klíční kosti.
"Možná trochu." Loki se zachvěl a objal Tonyho
oběma rukama. Rozehřátá rozespalá těla začala na vzájemnou blízkost vstřícně
reagovat. Stark zívl a volnou rukou si promnul oči. Trochu zvedl hlavu, aby
pohlédl na Lokiho.
"Když mi uděláš snídani, vezmu si na starosti
oběd." Skutečnost, že neřekl nic o vlastním vaření, se pokusil zamaskovat
špičkami prstů putujícími po Lokiho krku.
"JÁ ti mám vařit snídani?" řekl Loki přemítavě.
Přejel pevnými dlaněmi po Starkových zádech, zajel pod tričko a s jistotou mu
přejel po citlivých místech podél páteře.
"A já tobě se postarám o oběd. Výhodný obchod."
Stark putoval rukama Lokimu po těle a s potěšením zjistil, že má velmi vnímavé
boky. Dával si pozor na nejmenší známky nesouhlasu, aby se včas zarazil, ale
Loki reagoval sice zpočátku zdráhavě, ale se vzrůstajícím potěšením... vlastně
přímo s ochotou...
"Tak dobře. Doufám, že tvá služebná doplnila v ledničce
zásobu steaků." Lokiho hlas začal znít trochu matně.
"Hej, já steak ke snídani jíst nebudu!" Aby
zdůraznil co říká, jen lehce přejel Lokimu po bradavce, vlastně kolem toho citlivého
hrášku nenápadně zakroužil. Odpovědělo mu další zachvění.
"Bez obav," odvětil Loki a rukama sjel ze zad níž,
do míst, kde už se tomu skoro neříkalo záda, "jelikož bys ho nedocenil, je
ho pro tebe škoda."
Starkovi poněkud došla slova, protože se mu veškerá krev
přelila do míst, která se silně dožadovala kontaktu s Lokiho tělem. Tiskli se k
sobě s jakousi potlačovanou zběsilostí, kde veškerý ostych a zábrany už dávno
neměly prostor, okolní svět se rychle začal ztrácet a zužovat na tohle jediné místo,
kde byli oni dva a jejich po úlevě toužící vzrušení; teplo a blízkost a
bezpečí, zrychlený dech a nehlasně šeptaná slůvka.
"Pane, volá vás agentka Romanovová."
"... se jde bodnout."
"Pane, podle charakteru signálu je velice blízko.
Vlastně mám pocit, že vnější kamery již zachytily - "
Stark se pokusil nabrat trochu sebevlády, což s Lokiho
nenechavýma rukama bylo na hranici lidských možností. Nádech, výdech. "Tak
mi ji raději spoj," řekl a když si uvědomil, že Jarvis ve vhodných
chvílích zlomyslně vypíná soudnost, dodal rychle, leč pozdě: "Jenom
audio!" Loki zmizel tak rychle, že si Stark ani neuvědomil kam vlastně.
Zato se přímo před ním rozsvítila obrazovka.
"Vzbudila jsem tě?" přelétla Natasha pocuchaného a
pomačkaného Starka pohledem. "Už jsem tě viděla i hůř."
"Jen bych nerad, aby si Clint po pohledu na mou mužnou
hruď připadal méněcenný," zabrblal Stark a byl hluboce vděčný, že většina
jeho těla je dosud skrytá pod přikrývkou. Snažil se tvářit rozespale.
"Vstávej, lenochu. Mám od tebe slíbené kafe."
"No jasně, klidně se někdy..."
"Bezva. Za pět minut jsem u vás."
Ještě viděl, jak se hbitě natáhla, aby vypnula spojení dřív,
než ji pošle do háje, a zaklel.
"Jarvisi, tohle si ještě vyřídíme!"
Loki plynule vstal ze svého úkrytu vedle postele. Oči mu
pobaveně svítily. "Odcházím do kuchyně," pravil důstojně.
"Snídani ti dělat nebudu, protože by mě stálo zbytečně mnoho sebeovládání
nezakroutit jí krkem, až by vykládala něco o ochočeném domácím zvířectvu."
Tony jenom zoufale zaskučel do polštáře.
Žádné komentáře:
Okomentovat