(Obrázky: první, druhý, třetí).
Leželi propletení do sebe, unavení, rozehřátí. Loki se
malátně probíral prsty v Tonyho vlasech a ten byl rozhodnutý se v žádném případě
nepohnout, pokud to nebude naprosto nezbytně nutné. Bylo nezvyklé, ale vůbec ne
nepříjemné, že tohle pokojné požitkářství bylo to jediné, co vlastně mohl
dělat. Žádné rozdělané úkoly ani rozhodování okolo firmy, příhodně vzdálené
zhruba půl galaxie. Stačilo jenom být.
"Loki...?"
"Mmmm?"
"Čas je tu stejný?"
"Trvá stejně dlouho. Běží jinak."
Tony tu malátnou odpověď přijal bez námitek. Souhlasilo to
zcela s jeho pozorováním. Dalších tisíc let kolem nich proplulo... a Loki ho
stále držel a hruď se mu pravidelně zvedala v pokojném dechu.
Dalo by se na to zvyknout.
Dalo by se tak zestárnout a zemřít a neměl by pocit, že
promarnil jedinou vteřinu.
Pak na podlaze zaduněly kroky a pár kroků od lůžka stanuli
dva muži. Byli vysocí, vážní, v rukou drželi kopí, oblečení byli ve zbroji a
jejich rohaté přilby Tonymu nápadně připomněly tu Lokiho. Nezdáli se být
jakkoli překvapení či vyvedení z míry tím, v jaké společnosti našli asgardského
prince, a Tony se jen podle napětí v Lokiho těle mohl dohadovat, že tu nebylo
obvyklé rušit v podobné situaci. Navenek se však tvářil, jako by se nedělo nic
zvláštního, jen k nim s předstíraným nezájmem otočil pohled.
"Princi, váš otec vás povolal. Bez prodlení."
Sehraně se poklonili hlavami a ustoupili pokojem blíž ke
dveřím. Zůstali stát zády, snad aby jim poskytli iluzi soukromí, a Loki se s
povzdechem, který Stark spíš cítil než slyšel, vymotal z jejich obětí.
"Špatná znamení," řekl tiše Tony.
"Špatná." Loki se postavil a potřásl hlavou, jako
by setřepával zbytky spánku. Rychle začal nabývat své obvyklé podoby, jako by
celou dobu strávil pilnou prací někde před zrcadlem. Tony, který rychle sbíral
své poházené svršky okolo postele, mohl jen závidět, když se na Lokim
aktivovalo oblečení zcela automaticky.
"Neměl bych se před audiencí u nejvyššího z bohů
alespoň oholit?" zabrblal nespokojeně. Byl zvyklý vypadat naprosto
perfektně a nijak ho netěšila představa, že by vyrazil za Ódinem v tak neutěšeném
stavu. Navíc bez kravaty. A bez hodinek. Bos?! Loki se na něj pozorně pohlédl a
pak se pousmál.
"Chtěl jsi snad, aby ti rostly vousy?"
"Cože...?"
"Počkej okamžik."
Dobrá. U Lokiho, vždy pečlivě upraveného, se alespoň mohl
dočkat pochopení. Od Thora by vyfasoval, o tom nepochyboval, leda tak zmačkané
flanelové košile. Ne že by mu bylo jasné, co se vlastně děje. Loki před sebou
rychle zamíhal rukama, na okamžik se zdálo, že v nich něco drží, pak jimi
pozorně přejel těsně podél Tonyho těla od hlavy k patě. Pobaveně se přitom
zašklebil.
"Hej! Co je na tom tak směšného?"
"Takhle oblékají matky svoje děti," přidalo se
uchechtnutí. "Jsi na to trochu starý."
"Díky, to mé sebevědomí potřebovalo."
"Musíš vzít zavděk asgardským oděvem, pozemský není
vhodný. Nehýbej se, musí se přizpůsobit... A protože by nebylo rozumné
provokovat," ustoupil o krok a rychlým pohledem zhodnotil své dílo,
"zvolil jsem ti styl spíše učence než bojovníka. Ano, takto můžeš
předstoupit před krále."
Loki snad věděl, co říká, protože Stark by rozdíl nepoznal -
měl na sobě měl víc plechu a kůže, i když to patrně ve skutečnosti nebyl kov a
už vůbec ne kůže, než kdykoli před tím, pokud nepočítal své titanové brnění.
Ale bylo to pohodlné a... živé? Ne, spíše reagující. Pár chvil trvalo, než si
zvykl na plášť na svých zádech. Plynulý pohyb toho splývavého kusu látky
vysvětloval, proč měli zdejší obyvatelé ve zvyku chodit rozvážnými dlouhými
kroky.
Průzkum zdejších oděvních technologií ale musel odložit.
Strážní se rozestoupili, aby mohli projít, a vzápětí se ukázalo, že další
čekají přede dveřmi. Kráčet chodbami museli obklopení ozbrojenými muži ze všech
stran a ten pocit byl zvláštní a znepokojující. Loki mlčel a šel s hlavou hrdě
vztyčenou, s tím svým mírným úsměvem, který Tony tak dobře znal a na který si
zvykl dávat pozor; skutečný úsměv vypadal jinak. Rozestupy mezi muži byly
pečlivě zvoleny tak, aby jejich doprovod byl stejně výrazem úcty jako nedůvěry,
a rozhodně jejich přítomnost křičela o králově nelibosti na všechny strany. Ne
že by tu bylo moc posluchačů. Stark si byl jistý, že takhle prázdný palác
určitě nebývá, ale pokud náhodou někoho potkali, většinou uhnul stranou a
nedíval se na ně. Nedokázal z toho však poznat, jestli je to vůči Lokimu
důkazem vstřícnosti, nebo pohrdání; možná bylo jenom neslušné být svědkem
pokoření králova syna.
Asgarďané byli všichni vyšší než on, a tudíž se nemohl
rozhlížet tak dobře, jak by chtěl. Ale i tak bylo snadné cítit se ohromen.
Všechno bylo... obrovské. Působivé. Propracované do detailů, nikde žádná
nedokonalost, nikde nic navíc. Viděl v tom něco vikinského, snad náznaky vzorů
a jakési strohosti, ale Asgard byl jen svůj a ve skutečnosti nepodobný ničemu.
Procházeli nádvořími, které měly místo stropu nebe a hvězdy byly pokaždé jiné,
a chodbami, které se zdály rozprostírat do nekonečna, ačkoli chůze trvala jen
pár chvil. Několikrát ucítil Lokiho ruku, jak se ho dotýká, připravená
podepřít, a to slabé pouto se skutečností mu pomáhalo udržet se na nohou.
Zadoufal, že budou brzy na místě, protože si připadal psychicky dokonale
vyždímaný. A to už si myslel, že se jeho vnímání srovnalo! Připadal si nepatrný
- a on nebyl zvyklý připadat si nepatrný. Probouzelo to v něm místo pokory
nečekanou bojovnost. Byl připravený to Ódinovi pěkně vytmavit - jen co bude
schopen svými zmatenými smysly odhadnout, která z těch písní, které chutnal na
jazyku, je Ódin, protože hádat se například se židlí by patrně postrádalo ten
správný efekt.
Mělo to ale být jenom horší. Otevřela se před nimi brána do
trůnního sálu. Strážní zůstali venku, dovnitř vstoupil jenom s Lokim. Dojem
nekonečného prostoru s několika rozměry navíc a jakéhosi obrovského muže
sedícího na trůnu, zlaté záře, skoro fyzicky hmatatelné moci, proti které bylo
těžké kráčet vpřed... a povědomá, byť nezvykle vážná tvář, na dosah.
"Soustřeď se na mě," řekl Thor tiše. "Tvá
chytrost je ti na škodu, Anthony."
"Moje chytrost?" opakoval mimoděk. Loki zmizel
kdesi vpředu a ztratil se v té záři. Tony chtěl vykročit za ním, ale Thor ho
jemně zadržel.
"Hlupáci by viděli obyčejnou síň a krále oděného
zlatem," řekl, "tvoje mysl je na to příliš komplikovaná a snaží se
dívat asgardskýma očima."
Tony se nechtěl bavit o svých potížích s vnímáním. Chtěl
věděl, co se děje s Lokim a o čem hovoří s Ódinem. Stáli teď s Thorem tak těsně
vedle sebe, že se dotýkali pažemi. Bylo to užitečné, kotvilo ho to v prostoru.
Ale poněkud rozčilující.
"Jak to, že tebe a Lokiho vidím normálně?"
Uchechtnutí. "Jsme ještě mladí."
"Hmm... Co tu vůbec děláš?"
"Chci samozřejmě znát Otcovo rozhodnutí," hleděl
Thor napjatě kupředu. "Také jsem slíbil, že na tebe dohlédnu."
"Aha..." Klidně by se vsadil, že je za tím Frigga.
Její blahosklonnost byla toho druhu.
Pokoušel se soustředit. Hlasy slyšel. Rozeznával Lokiho, tón
plný odporu a zlosti, vzpurnosti. Nemusel být génius, aby věděl, že věci nejdou
dobře. Ódinův byl hluboký a rozechvíval snad i podlahu pod nohama. I v něm byla
zlost.
"Otec se zlobí, že Loki nedodržel dobu svého trestu na
Zemi... že tě nedokázal chránit tak dobře, aby nemuselo dojít... ach,
skutečně?" Thor pohlédl na Starka trochu překvapeně.
"Co zas?"
"Loki ti dal napít svojí krve? Zajímavý pokus."
Tohle už bylo trochu moc. Jak, dal napít krve? A kdy?
Neříkal snad, že by pro něj byla jedovatá?
"Prý trestuhodná nezodpovědnost. Och, oni se zase budou
hádat celou noc. Neuspokojivý stav Země... nutnost vládnout všem Devíti světům,
dokud se nenaučí moudrosti... nedostatečná pokora, to si vyčítají vzájemně...
Teď vytáhli něco o útoku na Asgard..." Z tónu, kterým Thor promluvil, bylo
jasné, že o něm slyší poprvé. "Zůstaň tady." Sám vykročil kupředu,
vzteklý rázem tak, že do společnosti svého otce a bratra jistě dobře zapadl.
Stark osaměl, a když zdvihl hlavu, spatřil kus nad sebou
kolena jakéhosi mocného válečníka. Nad koleny samozřejmě i zbytek těla. Socha
byla zlatá a musel Lokimu uznat, že měl pravdu: zlatá pasovala ke královskému
majestátu výtečně. Nebyl zcela srovnaný se skutečností, že on, naprosto
nereligiózní smrtelník, má poměr s bohem, byl odnesen do říše z bájí a několik
božských bytostí se pár kroků od něj právě pře o osud světa (protože nic
menšího to nemohlo být). Měl sklony přistupovat k nim spíše jako k
mimozemšťanům, kteří byli s technikou o pár kroků vepředu. Jenže oni brali
osudy světů za své a díky jejich vnitřnímu světlu a podivné důkladnosti ve
slovech i konání a intenzitě zdejší reality se celá věc zdála být vznešenou...
a božskou.
"Anthony, synu Starkův!" zahřmělo to sálem, až mu
zalehlo v uších. "Přistup blíž."
Ódin podle všeho vstal a sestupoval ze svého trůnu. S každým
krokem jako by se zmenšoval a jeho světlo haslo. Než došel po těch několika
stupních, byl to jen obyčejný - ne, obyčejný ne, rozhodně zcela neobyčejný -
statný muž s páskou přes oko a v působivé zbroji. Tony nějak pochopil, že
uzavřel svou moc natolik, aby spolu mohli hovořit, a bral to jako dobré
znamení. Rozhodně to od Ódina bylo docela solidní. Tak moc, že když k němu Tony
došel - Lokiho minul, ale do tváře mu neviděl - dokonce se mírně, ale rozhodně
nijak pokorně, poklonil hlavou.
"Pane."
"Dobrým způsobům tě Loki nenaučil," konstatoval
Ódin, ale bez hněvu. "To by ostatně nikdo nepředpokládal."
Očekávalo se snad, že padne na kolena?
"Otázkou je, co tě naučil," pokračoval zamyšleně.
Prohlížel si Starka jako nějaké exotické zvíře.
"Co máte na mysli?" zamračil se trochu Tony,
protože měl dojem, že Ódin naráží na něco konkrétního. Jeho zpytavý pohled
nebyl příjemný. Ozvalo se zakrákání a odkudsi shůry se snesl krkavec. Usadil se
Ódinovi na rameni a zaklapal zobákem. Král mu mírně pokývl.
"Loki poslední dobou probouzí mnoho hněvu," řekl.
"Teď ještě přivede na Asgard člověka. Spolu se zcela nepravděpodobnou
zprávou o hrozícím útoku. Víš o tom něco?"
"Mám zkušenost, že se nenaštve zase tak snadno,"
začal Stark vypočítávat postupně body z jeho řeči, s plným vědomím, že hloupě
provokuje, "jak asi víte, o své cestě sem jsem nerozhodoval, takže tam
nemohu sloužit, a ohledně toho útoku... na Zemi byly pozorovatelné sférické
poruchy, které naši vědci nebyli nijak schopní vysvětlit a které Loki označil
za průvodní jev postupující armády. Vynechal jsem něco?"
V tom pocítil něco rozhodně nepříjemného - Loki se
vzdaloval. Prudce se otočil a v rychle sílícím návalu paniky se málem rozběhl
za ním. Thor mu však zastoupil cestu a Tony jen zahlédl zelený plášť mizející
za dveřmi.
"Sejmu z tebe prokletí," řekl Ódin, "neboť
ani tvá neúcta k němu není dostatečným důvodem." Natáhl ruku s široce
rozevřenými prsty. "Zatím." Jako by tím nepříjemně dravčím gestem
nabral něco v prostoru mezi nimi, pak prudce škubl sevřenou pěstí. Vzduch se
zachvěl - jemný cinkavý zvuk vzdálených zvonků. Tony zavrávoral a upadl na
kolena. Bolest byla pryč. Ale Loki také.
Ódin se trochu ušklíbl, když teď hleděl na pokořeného
pozemšťana shora. "Tak přeci?"
"Co jste udělal s Lokim?" vyrazil ze sebe.
"Měl by ses raději ptát, co udělám s tebou. Loki tě
brzy přestane zajímat, stejně jako ty přestaneš zajímat jeho. Byl jsi pro něj
jen kratochvíle, připoutaná kouzlem. Pokud jsi udělal tu chybu, že jsi uvěřil
jeho slovům..." Tváří se mu mihl smutek. "Nebyl bys první. Mohlo mě
napadnout, že i svůj trest zkusí využít pro sebe... synu Starkův, odeber se
nyní do komnat. Čas, který ti byl dán, využij k uzdravení a já se zatím
zamyslím nad tvým osudem."
Tonymu konečně došlo, že je v naprosto jiné pozici, než on i
Loki očekávali. Ódin ho... litoval? Všechno tomu nasvědčovalo. Přistupoval k
němu jako k Lokiho oběti, která si zaslouží jakési ohledy, ačkoli jest prostým
smrtelníkem, a tedy zcela nezajímavou a nesvéprávnou položkou na seznamu k
vyřízení. To nejvyššímu z bohů snad sloužilo ke cti, ale Tony to nehodlal
akceptovat. Jednak ho takový přístup popouzel - nikdy nikdo nemusel litovat
Anthonyho Starka, protože by k tomu nikdy nezavdal příčinu - a navíc si
připadal odsouván na vedlejší kolej, nebo spíše vedlejší nádraží, nejspíš i na
jiné planetě. Zkrátka zcela vyšachován. Očividně ani nebylo účelem si
pohovořit, Ódin si ho jen chtěl prohlédnout - copak si to náš nezdárný synek
přinesl za novou hračku? - a nezajímaly ho odpovědi.
Vyhrabal se na nohy, pohlédl zpříma na nejvyššího z bohů...
a zjistil, že vlastně nemá, co by mu řekl. Ódin byl bez pochyb v právu, logické
argumenty byly na jeho straně, síla také.
"Pane, pokud zjistíte, že se mýlíte... pokud..."
Tohle se mu vyslovovalo hodně těžko. "Pokud se nepřestaneme zajímat jeden
o druhého..."
Ódin chvíli mlčel. "Loki si musí odpykat svůj trest.
Můžeš odejít do Valhaly a prodloužit si tak svůj smrtelný život - pokud jsi si
tak jist, že přijde za tebou. Jestli však chceš radu - a věř, že je nerozdávám
často - žij svůj život a zapomeň na Lokiho. Zradí tě tak, jako zradil nás
všechny." Hleděl na něj k naštvání soucitně. Potom se otočil a vystoupal
zpět ke svému trůnu. Jasnější znamení, že spolu skončili, dát nemohl. Stark
odvrátil zrak od jeho sílící záře. Všeotec se opět zdál být jakousi obří
sochou, tyčící se ve svém vlastním svébytném světě, zcela odtržený od všeho
malého. Z čeho by se asi musel vyrobit štít, který by eliminoval následky -
"Pojďme," řekl Thor tiše a společně bok po boku
odcházeli. Vojáci zmizeli a chodby se zdály být tiché a pusté. Tony zjistil, že
blízkost Ódina mu mozek propláchla tak dokonale, že s běžnou asgardskou
realitou již nemá sebemenší potíže. Ne že by to v té chvíli byla valná útěcha.
Představa, že by přišel o Lokiho, skoro fyzicky bolela. Věci
mezi nimi potřebovaly dotáhnout, a i kdyby se oni dva nakonec rozešli každý na
jinou stranu světa, bylo by to jejich rozhodnutí a tak nějak přiměřenější, než
že někdo najednou cvakne nůžkami... tohle přeci nemohl být konec? Tonymu se
najednou nedostávalo vzduchu. Potřebovali čas! Tohle nebylo správné, nemohli se
nechat rozdělit, ještě tolik toho nebylo řečeno...
"Zlobíš se," konstatoval Thor neobjevně. Tony si
uvědomil, že se zastavil, a znovu přinutil svoje nohy k pohybu.
"Mám šílený vztek," řekl Stark. "Nejspíš.
Určitě je to nějaký druh silné nelibosti, ale nevylučuji, že to může být i něco
jiného než vztek. Třeba silná zlost nebo první stádium běsnění."
"Otec nezná pozemšťany tak jako já."
Zřejmě to mělo znamenat něco konkrétního, ale Tony neměl
náladu na jinotaje, a už vůbec ne Thorovy. Jenom něco zavrčel.
"V jednom měl Otec pravdu," řekl Thor váhavě.
"Odpočiň si. S čistou hlavou... promluvíme si. Já ti věřím. Chci Lokimu
pomoci."
Starka to z nějakého důvodu popudilo. Thor byl tak...
zatraceně neúnavně oddaný! "Krucinál, Thore, musí ti být jasné, že tě Loki
jenom využíval a smířlivosti k tobě v něm není ani za nehet!"
"Ovšem," přikývl Thor. "Já to přeci
vím."
"Tak proč ta neustálá..."
"Anthony," zastavil se tentokrát Thor, pohlédl na
Starka s jakousi nezvyklou tvrdostí. "Zrovna ty... myslíš, že Loki není
schopen loajality? Lásky?"
"Strávili jsme spolu pár týdnů a z těch pár týdnů byl
polovinu času mimo sebe!"
"Když nebudu dělat nic, ztratím bratra, kterého miluji,
a ztratím muže cenného pro království. Jako budoucí král ti mohu říci, že Loki
je dost mocný na to, aby stálo za to mít ho na své straně. Pochop, já svou
snahou mohu jedině získat - ztratit nic! Loki je zraněný, ale stejně jako rána
v těle se zhojí, když do ní vložíš dost síly, zhojí se i duše, když do ní
vložíš dost lásky. Loki je schopný milovat. Způsob, jakým přistoupil k tobě, mi
znovu dal naději."
Tony si tím tak jist nebyl, ale Thor měl koneckonců pravdu -
mohl svou snahou jedině získat, pokud neměl zrovna co lepšího na práci.
"Možná. Ale je otázkou, jestli pro něj bude náklonnost
argument..."
"Anthony," pohlédl na něj Thor a pobaveně se
usmál. "Vyslov slovo láska."
"Cože?"
"Řekni to."
"Jsi dětinský. Nehodlám se přít o slovíčka."
"Dobře," pokrčil Thor rameny. "Ale
podivuhodným způsobem se vyhýbáš takovým slovům. Je v tobě hodně strachu a
zmatků. Vážně Lokimu nevěříš."
"Thore, nepokoušej se o psychoanalýzu. Jsi v tom
špatný."
"Mám oči."
"Ódin si to nemyslí, mimochodem."
"Že mám oči?"
"Že je v Lokim něco dobrého. Že se polepší." Nebyl
to úplně nejelegantnější způsob, jak převést řeč, ale svému účelu posloužil.
"Cítí pochybnosti," pokrčil Thor rameny a znovu
vykročil. "Ptá se sám sebe, co měl v minulosti udělat jinak, a chtěl by
věřit, že to není jeho vina. Nikdo necítí rád takové věci. Je v něm proto méně
smířlivosti než kdy jindy."
Tony musel uznat, že Thor možná občas není takový pitomec,
jak vypadá. Možná mu zdejší vzduch dělal dobře na hlavu.
"A na druhou stranu - Loki trval na tom, že jeho
rozhodnutí byla zcela svobodná. Tím se dostal do pozice, že skutečně musí být
potrestán za tu spoušť, kterou na Zemi způsobil."
Dobře, ale nemohlo to počkat, až si to oni dva mezi sebou
vyjasní?
"Já pochybnosti necítím, protože jsem si vědom toho, že
jako dítě jsem nemohl mít takovou představu o Lokiho potřebách, jako mám
teď." Otevřel dveře a Stark zjistil, že je opět ve svém - tedy v Lokiho -
apartmá. "Nejspíš je škoda, že se stal zrovna synem krále." Zastavili
před proměnlivým oknem. "Kdyby se jeho ambice napřely vhodnějším
směrem..." pousmál se. "Mohl být mezi moudrými tím, kým jsi ty na Zemi.
Vynalézat nové věci mu šlo vždycky dobře, když měl zrovna chuť." Stark
zjistil, že teď už vidí obrazy za oknem zřetelněji než dřív, i když je
nedokázal ovládat. Ano, bylo to působivé. "Ale možná jsou věci přesně
takové, jaké mají být. Osud je nevyzpytatelný a jeho cesty spletité. Jako král
bych si přál mít po boku někoho, jako je on... Hmm, škoda, že své okno nestihl
dokončit."
"Kde je teď Loki? Ve vězení?"
"Ano."
"Mám si představovat kobky, řetězy a vlhké
kamení..."
"U Ódinových havranů, samozřejmě že ne! Cely nejsou moc
prostorné, ale má vše, co potřebuje, a nikdo se ho nedotkne se zlým úmyslem.
Dostane knihy ze své knihovny a může i pracovat, pokud nebude žádat nástroje,
které jsou nebezpečné."
Dobře, to neznělo tak zle, jak mohlo. Thor už se otáčel k
odchodu, tak se Tony ještě honem zeptal na to, co mu leželo v hlavě: "Co
tím Ódin myslel, že bych mohl odejít do Valhaly?"
Thor se zamračil. "To nedělej, Anthony."
"Vybavuji si, že tam odcházely duše bojovníků padlých v
boji. To znamená, že bych musel zemřít?"
"Ne, to je jinak. Ásů není mnoho a pokud jsme
potřebovali vybojovat své bitvy... na Zemi, ale i v jiných světech, sbírali
jsme padlé. Tak, aby nebyl běh jejich rodného světa narušen, a tak, aby
nevznikla pochybnost, že by na místě zemřeli. Moc našich léčitelů jsi sám poznal,
a to jen takového, který před tím člověka ani neviděl. Pokud souhlasili,
vyléčili jsme je, a oni mohou být kdykoli povoláni do další slavné bitvy,
tentokrát ve jménu Asgardu. Zatím spí božským spánkem."
"Hibernace?"
"Snad. Každý z nich prožije kus života, a pokud se chce
vzdát dalších bojů, odchází dožít své dny v pokoji, ale bez slávy do země
Hell... ale naše Valkýry vybírají dobře. Lidé milují boj a neradi se ho
vzdávají."
"To všechno probouzí ještě asi milión otázek."
Thor se zasmál. "Já ale teď musím odejít za Heimdallem
prověřit Lokiho informace. Odpočívej, synu Starkův. Léčitel mi kladl na srdce,
že se nemáš příliš namáhat a že jistě poslechneš slova asgardského
prince."
"Jistě," ušklíbl se Tony. Sotva se za Thorem
zavřely dveře, upadl do postele. Ještě cítil z polštářů Lokiho vůni... zabořil
tvář do té chladivé látky a náhle si uvědomil, že je skutečně vyčerpaný, přese
všechno nebyl úplně zdráv. Přesto se necítil schopen usnout. Hlavou mu létalo
tolik námětů k přemýšlení, že nevěděl, do kterého se pustit dřív; a místo aby
se vzorně postavily do řady, hlásily se o slovo všechny najednou.
Jedno bylo jisté: nepovažoval za pravděpodobné, že by se
spokojil s Ódinovým rozhodnutím, pokud by čirou náhodou v sobě nezahrnovalo
jeho, Lokiho a bungalov s plnou penzí na pustém ostrově. Ideálně s dobře
zařízenou dílnou, obstojně vybavenou knihovnou a tím nejlepším internetovým
připojením. Naštěstí usnul dřív, než k požadavkům na výbavu přidal bazén a
vlastní odpalovací rampu na satelity.
Žádné komentáře:
Okomentovat