Daioni: Na dosah ruky

Komu tady bude krve málo, tomu už nepomůže ani Rudé moře.
(Obrázek: zdroj.)

Tony vyskočil vedle Lokiho na okraj průzoru. Naskytl se mu tak mimořádně dobrý výhled na bitvu. Celé to bylo především... obrovské. Tři kosmické lodě stály uprostřed bitevního pole, zapřené svýma široce rozkročenýma chapadlovitýma nohama, se stříbro-šedými těly vysoko nad zemí. Vojáci se už vyrojili a teď se místy šikovali do uzavřenějších útvarů, jinde už se naplno bojovalo. Z obou vedlejších lodí v nepravidelných intervalech šlehaly mocné výboje, ale někdo na zemi bděl a energie se neškodně rozprskávala vysoko nad hlavami vojáků a jen zřídka - ale přesto - pronikla až k nim.

"Máš snad obavy," ohlédl se Loki se smíchem a vlasy mu kolem hlavy větrem zavlály, "že máme nečestnou přesilu?"

Stark mohl namítat ledacos. Že už teď za sebou mají masakr; že Loki je zraněný a na nohou ho drží jenom magie; že je šílenství vtrhnout ve dvou do hlavního vojenského stanu; že se Loki nechal strhnout tím něčím sebezničujícím, co má hluboko v sobě a na co je třeba dávat pozor. Až na to, že byl sám přemožen niterně barbarskou touhou po krvi ve své mysli i v srdci a místo pocitu hrůzy vítězilo bitevní opojení. Horečka, díky které neměl stání, touha po odplatě, touha být i v té veliké spoustě bojovníků někým, kdo dokáže něco význačného. Ta otázka nebyla řečena s nadsázkou: oni dva, to byla přesila tváří v tvář té největší armádě.

Nepostrádalo to jistou ironii, protože ani jeden z nich nebyl duší válečník. Ne takhle.

"Bude úžasně romantické přenést tě v náručí," ušklíbl se. "Nebo mi chceš skočit na záda? Váš taxík je připraven, pane, račte... ou. Tři minuty. Rekonfigurace sekundárních systémů."

"Přilétl jsem z hvězd a kvůli posledním pár metrům musím počkat, až se ti nabijí baterky," řekl Loki.

"Vysvětli mi zatím něco," nadhodil Tony. "Proč říkal... ten jejich král, myslím," máchl někam za sebe, "že mu něco dlužíš?"

"Pojďme," řekl Loki, vyšvihl se nad okno a hbitě vyšplhal na střechu lodi. Její oblý tvar a skutečnost, že můstek se nacházel v místě oka medúzy, z toho dělala snadnou procházku, pokud člověk netrpěl závratí. Posadili se vedle sebe ke krátké chvíli odpočinku.

Loki si poklepal na čelo a Tony pozdvihl obočí. "Ten kámen."

"Aha?"

"Byla to účinná pomoc, ale přeci nebyl dost silný. Když jsem se ocitl pod mentálním útokem Chitauri, nebyl jsem zhoubníkům k ničemu. A oni se chtěli ptát a chtěli slyšet odpovědi, stále dokola se ujišťovat o mé upřímnosti... Hleď!" Jeden ze šiků armády pod nimi se rozpadl v několik menších a obratně sevřel houf nepřátel na pokraji jakéhosi mělkého údolí. "Jejich mágové se proto sešli v kruhu třinácti a zahltili kámen takovým množstvím energie, že se spojení definitivně přerušilo. Ten, kdo byl prostředníkem útoku na mě, je patrně mrtvý. A já - jsem volný."

"Ale - ale to je ohromné!" zajásal Tony. "To je báječná zpráva. Gratuluju, nebo tak něco."

Loki zdrženlivě přikývl. "Jejich důvody byly všechno, jen ne nezištné. Přesto... za dočasné nepohodlí výslechů jsem získal trvalou volnost od Chitauri. Zisk."

"Proto tvůj slib."

"Proto můj slib. Kdyby se mi něco stalo, postarej se o ně. Stačí jim najít nějaké šikovné místo a zahrnout hlínou, jsou odolní, o zbytek se postará příroda."

"Asi ti teď nerozumím."

Loki si odhrnul halenu a s trochu znechuceným výrazem ukázal, kde má ukrytých oněch několik výrůstků, které odlomil z useknuté královské hlavy. "Královští potomci. Když je zasadíš, vyrostou. Když dostanou vhodného hostitele, stanou se z nich symbionti."

"Fuj."

"Souhlasím, že bude mnohem lepší jim najít nějaké hodně skryté místo."

Tonyho pobavila myšlenka, že to byl dobrý příklad způsobu, jakým Loki plnil sliby. Plnil: většinou skutečně plnil, jeho pověst věrolomníka byla přehnaná. Jen to dělal po svém a pragmaticky a ten, kdo o slib od Lokiho stál, si musel sakra dávat pozor na to, co žádá.

"Loki, musel jsi dostat... slušně do těla, abych tak řekl. Jsi si jist, že se chceš pouštět do boje?" Ne že by si Tony dělal nějaké naděje, ale v této formaci zastával roli toho rozumného. Ta otázka k tomu patřila.

Loki se jen pousmál. Mávl rukou a modravý závan chvíli zůstal viset ve vzduchu. "Tolik magie jako teď nebude znovu v Asgardu celá staletí. Udržela by mě na nohou patrně i s useknutou hlavou. Nedokázal bych toho nevyužít! Ach, pro tuhle chvíli stojí za to žít. Nepotřebuji nic než vlastní ruce a vůli, když na to přijde."

"Jasně, jen jsem se ptal. Co je to jádro?"

"Galaktické jádro. Jsme teď nakrátko ve vhodné pozici - jak by se mělo říkat správněji než blízko... V astrologii se vyznám jen málo. Vhodné postavení jádra, planet, Asgardu. Energie proudí optimálním způsobem."

"Zní to dost exoticky."

"Nevěříš vlastním očím?"

"Po pravdě... stěží."

Loki se zasmál a přivřel oči, když nastavil tvář slunci, tady nahoře nezakrytého prachem z tisíců těžkých bot dusajících po zemi.

Ta kratičká chvíle k nadechnutí před dalším bojem.

Na Tonyho dolehl silný pocit neskutečna. Co tu dělají - právě oni dva? Snaha ochránit jeden druhého a s trochou štěstí být spolu - jak je to mohlo zahnat do samého středu obrovské bitvy? Oba užitečnější svými mozky než ozbrojenýma rukama, ani jeden milující boj, a přesto odsouzení stát uprostřed, shodou okolností v jedinečném postavení a s možnostmi, které na ně kladou značné nároky. A oba dobrovolně - to na tom bylo nejvíc k smíchu a nejvíc k vzteku - pokračují stále dál.

Hluk bitvy na chvíli zesílil, když vojáci vzkřikli silným hlasem heslo svého velitele. Loki dolů shlédl skoro s jakousi pýchou.

"Hle, ta nekonečná touha žít a bojovat," řekl a otočil se k Tonymu. "Máš ještě hodně otázek?"

"Po pravdě..."

Loki se usmál a natáhl k němu ruku. "Vždycky máš." Přejel dlaní po tváři, uchopil ho se vší samozřejmostí... a políbil ho, znovu. Jejich jazyky se propletly v hladovém, volajícím hledání toho druhého, s bodavým vědomím skutečnosti, že je to možná naposledy.

"Pane, rekonfigurace dokončena."

Jen nepatrně se odtáhli. Hleděli na sebe snad trochu lesklejšíma očima než před chvílí, přetékající emocemi. Dlouhý boj je nechal plné divokosti a napětí, ale i únavy; kdyby byla vhodná chvíle a místo, asi by se na sebe vrhli dřív, než by si ošetřili zranění a smyli prach z bojiště, a poslední zbytky sil vyčerpali do nejhlubšího dna ve vzájemném objetí.

Nic však dosud neskončilo.

"Anthony," řekl Loki polohlasně, naléhavě, "věříš mi?"

"Loki... nebyl bych tu, kdyby ne."

"Dobře. Budeme to potřebovat." Slabý, hřejivý úsměv... opravdový úsměv. "Záleží mi na tobě."

Anthony nebyl schopný odpovědět slovy. Jenom se pousmál a přikývl.

Stačilo to.

w w W w w

Další jatka. O nic méně krvavá, o nic méně... odporná. Loki si někde našel dlouhou tyč s ostrými čepelemi na okrajích a bojoval s ní s obzvláštním nadšením, i když měl Tony pocit, že mávat kolem sebe v chodbách s něčím takovým je ryzí šílenství. Loki si s ní však zjevně rozuměl velmi dobře a o strop se zarazil jen výjimečně. Druhá loď měla trochu jiné vnitřní uspořádání a jen malou posádku, která tu byla ponechána k obsluze přístrojů a zbraní. Mrtvol už nebyly hromady, i když na můstku pokrývaly podlahu poměrně souvisle, a boj netrval dlouho. Přišli nečekáni a vyčistili to tu rychle. Loki nebral zajatce a Stark ho neměl v úmyslu přesvědčovat: věci dost pomáhalo, že ani zhoubníci je zcela zjevně neplánovali zajmout živé.

"Pane, dochází energie," řekla Undisa.

"Jsme na 63 procentech," zachraptěl Tony a na okamžik se zastavil, aby nabral dech.

"Já nemluvím o bateriích, ale o vás. Jste dehydrovaný a svalové vyčerpání - "

"Jasně, kotě. Později si o tom promluvíme."

Stejně jako prve, i tady Loki rozrazil na můstku velký čelní průzor. "Doufám, že ze sebe někdy umyju ten zdejší puch," řekl, když nastavoval tvář větru. "Ještě nám chybí jedna loď. Mohli bychom tam dorazit dřív, než jim dojde, co se děje."

"To už se nám těžko podaří," vyhoupl se Tony na vyvýšený okraj okna. Natáhl k Lokimu ruku. Nakonec ho nemusel nést ani na zádech, ani v náručí - stačilo, aby se drželi za paže, a magie mu při letu udržela stabilitu.

"Tohle si nechám," pohlédl Loki na tyč. "Kdo ví, kde ji ukradli. To není zhoubnická práce..."

Vyskočil - už ani příliš elegatně, ani příliš hladce - vedle Tonyho.

"Slavný bojovník vypadá zralý na postel," ušklíbl se Tony.

"To není moje krev. Víš, že máš promáčklé brnění?"

Vyletěli. Tentokrát se nepřiblížili tak nenápadně jako k druhé lodi, posádka stačila vyslat varování. Zbraně na lodi ale nebyly zařízené na tak jemné míření, aby dokázaly zasáhnout dvě letící lidské postavy, a střely s velkou rezervou neškodně prolétaly okolo. Horší bylo dostat se dovnitř; jednotlivé vstupy vojáků se začaly uzavírat. Tony zrychlil na samé hranice možností obleku. Do jednoho z mála, který zůstal pootevřený, vletěli plnou rychlostí na poslední chvíli - a tak tak stačil Lokiho zachytit, aby se nerozmázl o protější zeď.

"Jsi nebezpečnější než všichni zhoubníci dohromady," řekl Loki a významně pohlédl na svůj roztržený rukáv, který mu poškodil Tonyho pevný stisk.

"To doufám," odvětil Tony a pokoušel se otevřít dveře do chodby. "Už jsou na nás zaručeně nastoupení s plnou parádou."

Nedostali se přímo do těla lodi, jenom do úzké chodby chapadla, kterou se vojáci dostávali ke svým stanovištím. Stálo zapřené o zem, a bylo tedy svislé. Místo chůze je čekal žebřík. Loki se po něm rozběhl vzhůru, jako by celý život nic jiného nedělal, a Tony měl co dělat, aby s ním udržel krok. Nikoho nepotkali; všichni bojovali v bitvě, míjeli jen prázdné kóje. Náhle se kolem nich rozblikala žlutá světla a rozezněl kvílivý zvuk alarmu.

"Hermetické uzavření chodeb, myslím," řekl Loki a ještě zrychlil. "Chtějí nás tu odříznout."

Tony, ač se tomu chtěl v chodbách raději vyhnout, se pustil kovových příček a vyrazil vzhůru pomocí trysek. Cestou popadl Lokiho a nesl ho směrem k zavírajícím se vratům. Manévrovat s dvojitou váhou jen pomocí nohou byla zkušenost možná zajímavá, ale pevně doufal, že už si ji v životě nezopakuje; spíš se štěstím se nerozbili o zeď, i když občas křísl rameny nebo zády. Do lodi samotné se dostali se sotva několikavteřinovým náskokem. Byl to jeden z komunikačních uzlů, kde se potkávala řada chodeb z různých směrů, mimořádně prostorné místo. To pro ně samozřejmě nebylo dobré; alespoň tu však byla podlaha pod nohama a strop nad hlavou. Tonymu až v té chvíli plně došlo, proč mají chodby i místnosti tak zvláštní tvary. Za letu musely být role podlah a stropů prohozené...

A zhoubníci čekali. Nastoupení kolem dokola v několika řadách, kolik se jich jen vešlo. Sotva se Loki a Stark objevili ve dveřích, vrhli se na ně.

Tony okamžitě zjistil, že boj bude o něčem jiném než dosud. Tohle nebyla záložní posádka, ozbrojená, nebezpečná, ale přeci jen nepřipravená na takový boj. Tihle věděli, na koho čekají, a připravili se na ně. Jejich těla byla krytá jakýmsi brněním, na které repulsory sice stačily, ale ne na první ránu. I paprskomety měli silnější, navzdory nebezpečí, jaké to znamenalo pro trup jejich lodi.

A co víc, neuzavřel se jenom vstup za jejich zády, ale i všechny ostatní.

Byli v kleci: uzavření s oddílem odpočatých a dobře vyzbrojených vojáků. Nebylo kam uhnout, kam utéct, kde se krýt. Jenom zabíjet, vypnout rozum, rytmus těla bojujícího o život. Loki čím dál častěji místo útoku kryl sebe i Tonyho magickým štítem. Ztratili veškerou iniciativu, už se jenom bránili.

Objektivně vzato neměli šanci.

"Co nejsilnější štít," vykřikl Tony a serval si přilbu, odhodil ji do houfu protivníků. "Teď!"

Tlaková vlna výbuchu je odhodila ke stěně. Nepřátel znatelně ubylo.

Jenže stále objektivně vzato neměli šanci...

Tony by nedokázal říct, kde se v něm bere ještě nějaká síla k dalšímu skoku, ráně, obraně. Když si v jednu chvíli vyšetřil nepatrný okamžik k tomu, aby si setřel pot z čela, nepříjemně stékajícího do očí - jaká marnotratnost, hrdlo měl vyprahlé žízní - uviděl, že má barvu krve; ale nedokázal by říct, jestli je sám zraněný. Musel být, tělo už dávno neposlouchalo tak dobře jako dřív. Skočit, udeřit, vystřelit, odmrštit dotírajícího nepřítele, dorazit. Úskok, obrat, k zemi, zachytit ránu, která byla určená pro Lokiho, zabít.

Zabít...

Nakonec, zcela nezbytně, být zabit.

Přesto bylo náhle po všem.

Nechápal to. Chvíli tomu nevěřil.

Ale byl konec - ticho rušené jen vlastním přerývavým dechem.

Pohlédl na Lokiho: dosud nastražený zíral před sebe na padlé protivníky, až se náhle uvolnil a upadl na kolena a na ruce, dokonale vyčerpaný.

Tohy ho chtěl zvednout a usadit ke stěně, kde by se mohli opřít a odpočinout si, ale sám se zhroutil vedle něj.

Podlaha pod jejich nohama se otřásla.

"Uza... uzavřeli vstupy," zachrčel Tony. "Nechtěj po mně... otvírat. Utloukli by mě kapesníkem."

Loki se nevesele uchechtl. "Dej mi chvíli," vypravil ze sebe. "Ještě jsme... neskončili." Svalil se na bok a bylo mu úplně jedno, že podlaha je souvisle pokrytá krví... v lepším případě.

Loď se znovu otřásla, a tentokrát chvění nepřestávalo. Naopak, kdyby neleželi, nejspíš by se stejně neudrželi na nohou. Potom slabé přetížení...

Loki se nadzvedl a pohlédl na Tonyho s očima široce rozšířenýma. "Oni odlétají," řekl zděšeně. "Prchají z prohrané bitvy. Vojáky nechali dole a sami... musíme pryč."

"Undiso, skenuj. Kudy ven?"

"Nemáme dost energie na žádnou z těch zdí ani dveří," odpověděla. "Jsou z materiálů pro použití ve volném vesmíru. Silné, odolné a - "

"Nějaké konstruktivní návrhy?"

"... ne."

"Jestli se dostaneme z dosahu Asgardu," řekl Loki a bylo vidět, že stěží zachovává klid, "budu bez magie."

Což při jeho fyzickém stavu, kdy ho na nohou už dávno nic víc nedrželo, znamenalo...

"Škoda. Doufal jsem, že budu pohřbený na asgardské půdě." Odevzdaně potřásl hlavou. "Stejně to bylo malicherné přání."

"Králík z klobouku," řekl Tony a sáhl pro pouzdo na svých zádech. Už toho v něm mnoho nezůstalo. Loki na něj zůstal nehnutě zírat.

"Dostal jsi ránu do hlavy?"

Tony neztrácel čas vysvětlováním a vytáhl srolované plátno. Rozhodil ho na jednom z mála jakž takž čistých míst podlahy.

"Ale to je přeci..."

Tony už měl v první chvíli obavy, že Loki dostane na místě infarkt a bude vymalováno.

"Jo, ten tvůj počítač. Nebo co to je. Měl jsem dojem, že dovede fungovat trochu jako to portálové okno v pokoji, tak jsem ho vzal sebou, kdyby náhodou. Jsem hodně mimo?"

"Naproto mimo," ujistil ho Loki a s jakousi nově získanou vervou se přepotácel k plátnu. "Ale možná to bude stačit. Vložil jsem do něj... Anthony, vzal jsi ho i s -"

"S tou věcí, co vypadá jako koktejlové brčko s olivou a občas hučí? Jo. Měl jsem dojem, že to bez něj nepůjde. A taky ten kulatý plíšek s dírkou."

"Geniální intuice."

"No samozřejmě."

"Vyjev mi svou sílu... rychle..." Loki položil na plátno dlaň a to mu odpovědělo sérií obrazů a znaků tak rychle se střídajících, že Tony vůbec nedokázal postřehnout, co se děje.

"Zahrada byla stvořená magií, mohlo by to stačit," mumlal si Loki pro sebe. Prudce zdvihl hlavu k Tonymu. "Je to šílenství, ale tady je smrt jistá. Musíme rychle, každý metr, o který se vzdalujeme, mě zbavuje sil."

Udeřil pěstí do plána. To se ustálilo na obrazu známé zahrady. "Skoč."

"Nevejdu se..."

"Teď!" vykřikl Loki a máchl k němu rukou. Tony zjistil, že nevládne svému tělu... mohl by se vzepřít a uhádal by to, to působení bylo slabé. Ale Lokiho naléhavost a zdání jakéhosi plánu napovídala, že by možná neměl.

Skočil.

Zůstal v něm obraz Lokiho vyzařujícího magii v mocném proudu a s tváří zkamenělou úsilím; netušil přesně, co se děje, ten pocit byl nepříjemný a pád nebyl zdaleka tak hladký jako průchod oknem z královského paláce. Spadl asi ze dvou či tří metrů, bez následků, ale stěží dokázal vstát. Zdvihl hlavu. V prostoru tam byl jakýsi zářez, rána - a i on, na magii hluchý, vnímal tlak, jakým to místo vysává energii ze širého okolí a vtahuje ji do sebe.

Tony náhle pochopil, že vůbec není jisté, že Loki dokáže projít také. Už tohle ho stálo tak zřetelně mnoho sil... Myšlenka, že mu právě zachránil život na úkor vlastního, byla hrůzná a Tony ji nedokázal přijmout.

"Loki... Loki!" zařval zoufale a pokoušel se vstát, jako by mohl dosáhnout až k němu. Po tom všem... kdyby měl zůstat na lodi na pospas těm zrůdám... Jizva v prostoru nad jeho hlavu se svíjela, matněla a zase se objevovala, s jistotou se však stále zmenšovala.

Už to skoro vypadalo, že se definitivně uzavře, když konečně vypadlo tělo, doslova vypadlo, Loki se sesypal na zem zcela bezvládný, bledý, s očima zavřenýma...

Tony se k němu okamžitě vrhl, strhl si rukavice a třesoucíma se rukama se pokusil nahmatat tep.

Marně.

Lokiho srdce netlouklo.

Po všech těch pokusech položit za Tonyho Starka život se mu to konečně podařilo.