pátek 6. prosince 2013

Na dosah ruky - 40.

Bitva končí, Loki leží mrtvý mezi pampeliškami a Tony... má už jenom svůj hlas.tp://loki.pise.cz/53-na-dosah-ruky-







"Tohle ne," řekl Tony zřetelně. "Tohle neberu. To je úplně špatně, to prostě není fér... " Jenže ta slova jen zapadla do tichých zvuků okolní přírody; neznamenala nic, neměla moc změnit skutečnost, nebyl tu nikdo, kdo by je vyslechl. Sám byl tak vyčerpaný, že se stěží dokázal udržet při vědomí. Už vůbec nebylo pomyšlení, že by vydal hledat pomoc - zahrada byla rozsáhlá, táhla se všemi směry, kam až dohlédl.

"Prober se, sakra. Loki! Tohle ne..." Byl příliš vyprahlý, než aby mu vytryskly slzy. Obklopený duchem Asgardu - zlatým sluncem, hedvábnou trávou a dokonalými květy, jiskřivým vzduchem a zpívající vodou, tím vším, co jindy pozvedávalo mysl i srdce pouhou svou existencí - objímal chladné, nedýchající tělo někoho, kdo pro něj znamenal celý svět.

"Astafale," vyslovil náhle, skoro mimoděk. Co to znamenalo, dostat hlas? Sygin říkala, že by ho měl léčitel slyšet na celém Asgardu. Platilo to jenom v paláci, nebo...? "Astafale," vykřikl hlasitěji. "Astafale, přijď!" zařval, až se mu zlomil hlas.

Odpověděl mu jen zpěv ptáků.

Nadějí skoro nedýchal, ta se ale s každou desetinou vteřiny rozplývala. Byl si jist, že čeká nekonečně dlouho, i když ve skutečnosti to netrvalo déle než dva údery srdce. Pak se ozvalo slabé zahučení - a po trávě kráčela známá postava léčitele Astafala. Nebyl ve své zlaté a bílé, i on měl zbroj, potřísněnou krví.

"Doufám, že jsi mne nevolal zbytečně, z bitvy, kde mám v péči raněné - " Nedořekl, když si uvědomil výjev před sebou. Okamžitě poklekl vedle Lokiho. Tony tím skončil; ruce mu povolily a zcela bez vůle sklouzly podél těla.

"Jak dlouho?" zeptal se Astafal zamračeně, skloněný nad nedýchajícím tělem.

"Hodiny," vypravil ze sebe. "Chvíli."

"Dvě minuty," řekla Undisa prakticky.

"Kam se ztratila jeho magie?" zaslechl Tony ještě. Undisa něco odpovídala, ale on sám napůl odpadl a probral se až po nějaké době. Na krku cítil něco podivného, a když si tam sáhl, objevil malou léčitelskou polokouli. Po chvíli povolila a sama odpadla, už lehoučká jako pírko. Získal dost sil, aby nadzvedl hlavu. Astafal se skláněl nad Lokim a pracoval rychle: i když těžko říci, co vlastně dělal, protože polovina těch pohybů Tonymu připadala zcela bezúčelná. Zřejmě nějaké magické záležitosti...

"Žije?" vypravil ze sebe. Musel žít. Astafal by se přeci tak nesnažil, kdyby -

"Stěží," utrousil Astafal koutkem úst. "Kdyby to byl kdokoli jiný..."

To Tonyho nadzvedlo. "Tak co?" vyrazil skoro zlostně.

"Tak už bych to vzdal," odpověděl Astafal klidně. "Ale Loki je mág. Můžeme doufat." Prudký modrý záblesk - jako by Astafal do sebe nabral všechnu magii z okolí a vrazil ji skrze své ruce do Lokiho. Země kolem nich se zachvěla a zavlnila jako obraz na vodní hladině. Ozval se chraptivý, zoufalý nádech, zalapání po dechu... Lokiho tělo se otřáslo.

"Bojuj, princi," zabroukal Astafal, "bojuj o to, co je tvé." Zdvihl hlavu k Tonymu. "Jestli máš sil, vezmi ho za ruku. Miluje tě. Takové věci dokáží udržet duši v těle."

Tony se po čtyřech přihrabal blíž. Lokiho ruka byla stále ledová, ale teplejší než předtím. Sevřel jeho dlaň ve své a uvědomil si, že v duchu prosí celý vesmír o to, aby tohle nebyl konec... až ucítil slaboučký, pomalý tep...

Další záblesk magie. Astafal trochu omámeně potřásl hlavou. "Nějaká starší zranění mi tam překáží v toku síly," řekl. "Tohle bude dlouhý příběh k vyprávění. Nepouštěj ho." Zhluboka se nadechl. Znovu sebral veškerou sílu v širokém, všeobjímajícím gestu... snad i slunce na chvíli potemnělo a tráva v okolí jako by povadla. Astafal bezohledně bral všechno, co bylo k mání.

Záblesk.

Když se Tonymu rozběhly mžitky před očima, uviděl Astafala klečet v trávě znatelně vyčerpanějšího než před chvílí. Když vstával, trochu se potácel.

"Víc pro něj teď udělat nemohu," řekl. "Žije, ale je v hlubokém bezvědomí. Upřímně doufám," mihl se mu tváří unavený poloúsměv, "že v této chvíli nepotřebuješ mé bezprostřední přispění..."

"Zvládnu to," řekl Tony.

"Pošlu pro vás," řekl Astafal. "Já se musím vrátit do bitvy."

"Díky, Astafale," řekl Tony.

Léčitel mu pokynul. "Moudře jsi využil hlasu," řekl a vykročil. Během chvíle byl pryč. Byl to podobný záblesk, jako když mizel Ódin z lodi. Zřejmě měl Heimdall pod palcem i taxislužbu.

Tony nevěděl, jak dlouho seděl vedle Lokiho a díval se do jeho klidné tváře s propadlýma očima, špinavé od krve, plné šrámů... cítil, že sám se už zvednout nedokáže, a postupně mu docházelo, kam všude se mu na kůži dostaly zbraně zhoubníků. Cítil krev vytékající z ran, vsakovala se do trávy kolem jejich těl; on sám byl tou krví, rozplýval se do nikam, do všehomíra, odcházel pryč... možná zapadalo slunce, možná se zavíraly oči.

Ještě si dokázal uvědomit dvě dívky, mladé, krásné a vlídné, které na něj promluvily, a on nějak získal dojem, že jsou to Valkýry, které ho chtějí odvést do Valhally. Možná se jim i bránil, nebo měl minimálně něco takového v úmyslu.

Pak už to vzdal. Ztráta krve, šok z četných zranění a otrava spórami, kterých se v lodi nadýchal, to bylo příliš na jakékoli lidské tělo.

Probudil se až o hodně později. Byl čistý, rány měl ošetřené a po chvíli zmatku dokonce poznal Lokiho pokoje. Rychle se posadil - se slabým pocitem úžasu, že může - a jen se mu trochu zamotala hlava. Bylo nádherné dýchat čistý vzduch a nebýt pokrytý krví. Jedinečné. Ohromující. Pocítil hlubokou vděčnost k osudu, že takovou chvíli ještě mohl zažít.

"Pomalu, Anthony," zazpíval dívčí hlas plný milé vlídnosti. "Jen pomalu." Otočil hlavu. Byla mu povědomá, ale zařadit ji nedokázal.

"Poslyš můj hlas a mé rady. Pomalu vstaň a projdi se. Na stole máš připravený pokrm, sněz vše, co ti tělo dovolí, zvolna. Hodně pij. Potom běž znovu spát. Máme mnoho raněných, a když jsi již při síle, nebudu tu zůstávat. Pokud by se ti udělalo nadměrně slabo, zazvoň na zvonek, který jsem nechala ležet u tvého lůžka. Ano?"

"Jasný," přikývl trochu zmateně. Dívka ho s úsměvem pohladila po tváři.

"Zase přijdu," řekla a odběhla.

Tony vstal a přešel k vedlejšímu lůžku. Loki tam ležel až příliš nehybně ve svém léčivém spánku, s uhlazenými vlasy a rukama složenýma na přikrývce. Bylo to trochu děsivé, příliš nepřirozené - jak ho léčitelé uložili, tak bez pohybu zůstal. Ale slabě se mu zdvihala hruď, a když se mu Tony chvíli díval do tváře, viděl, že občas pod víčky pohnul očima, jakoby se mu ve spánku zdály sny. Nebyl ani oblečený a většinu toho, co vykukovalo z přikrývky, pokrývaly obvazy. Ne že by na tom Tony byl o mnoho lépe. Když si uvědomil své ruce, viditelně pohublé, donutilo ho to přemýšlet, jak dlouho byl v bezvědomí on sám.

Uposlechl dobrých rad a šel se najíst, dvě tři sousta do staženého žaludku. Náhle ho něco napadlo. "Undiso?" řekl nahlas.

"Jsem tady," ozvalo se od stolku, kde objevil pár svých věcí - a mimo jiné ozdobu, do které mu Otavan alias Ódin alias krysa převlečená za Nejvyššího z bohů vložil Undisu. Tony si ji připnul k opasku.

"Jsem rád, že jsi v pořádku," řekl.

"Nikoli tvojí zásluhou," odsekla Undisa. "Takových nerozvážností na jednoho muže! Klidně do mě mohl někdo seknout - "

"Bitva už skončila?"

"Před několika dny. Veliké vítězství! Mnoho mladých mužů si vysloužilo svou slávu. Brzy budou zapáleny první pohřební hranice za mrtvé."

"Je jich... někdo, koho znám?"

"Nikdo, koho znáš, řekla bych. A ano, je jich mnoho, i když zdaleka ne tolik, kolik mohlo, kdybyste s Lokim neparalyzovali ty lodě. Ze země se na ně nedokázali dostat a ty paprskové zbraně dělaly ošklivou paseku v řadách asgardských. Domnívám se, že to bude mít dva důsledky: vznikne letecká jednotka a ty i Loki dostanete nějaký řád. Ale možná jsem naivní. Ódin nemá rád, když bojovníci létají, a na Asgardu si na řády moc nepotrpí."

"Hmm."

"Nebo alespoň bude Lokimu odpuštěno. Poslouchala jsem léčitelky, jsou to hrozné drbny..."

"To v celém vesmíru."

"... a jde řeč, že se Loki polepšil. Všichni si to myslí."

"Snad by bylo lepší, kdyby se tohle nedoslechl, nebo dostane amok."

Undisa se zahihňala. "Však on to rychle uvede na pravou míru. I díky tobě si to myslí."

"Zkus to víc polopatě?"

"Když ho máš rád tak moc, že jsi kvůli němu byl ochoten položit vlastní život, tak musí být lepší, než býval."

"Já jsem život nepoložil!"

"To ale spíš omylem, vzhledem k tomu všemu..."

"Koukám, že Ódinova filosofie prosákla mezi prostý lid. Říkal něco takového, že? Že když mě k sobě Loki dokázal tak připoutat, zaslouží si žít..."

"No však."

"Hrozně ujetá myšlenka. Vždyť i tyrani mají své oddané nohsledy."

"Máš dobrou pověst."

"Asgarďani jsou banda cvoků."

"A přesto jste kvůli nim málem zemřeli."

Tony si povzdechl. "Chtěl hospodu, ale lezli mu tam lidi."

"Ano?" pravila Undisa.

"Loki a Asgard. Jde mu o Asgard, miluje ho. Ale je to jako s tím chlapíkem, co chtěl hospodu, ale lezli mu tam lidi."

"Stále nerozumím, co tím chtěl básník říci."

"To nevadí."

"Asi že jsi mizerný básník."

"Vzbuď mě, kdyby Loki... něco. To ho tu vážně nechají bez dozoru?"

"Bůh v léčivém spánku je velice nudná a bezúdržbová záležitost," ujistila ho Undisa vesele. "Může takhle zůstat celé týdny. I měsíce, když je poškození mimořádně velké."

"No potěš..."

"Žije, co bys chtěl?"

Nevěděl, co by chtěl. Dosud se uvnitř celý chvěl při vzpomínce na mrtvé Lokiho tělo, ten obraz se mu vpálil do mozku a odmítal zmizet. Ještě nedokázal přijmout ani to, že je naživu on sám. Byl vděčný, to ano - ale strašně, strašně unavený.

Usnul. Probudil se, jedl, odpočíval. Znovu spal. Probudil se a nad Lokim stála Frigga. Zdvihla k němu hlavu, když se pohnul, a usmála se.

"Je ti lépe," řekla.

"To ano," odpověděl. Už se ani nepozastavil nad tím, že ho znovu přistihla pod peřinou.

"Dlužím ti díky za život svého syna," řekla s rukou na srdci, na okamžik sklonila hlavu.

"Má pomoc... nebyla nezištná," řekl z obavy, že by se mohli zaplést do nějakých čestných závazků a dluhů. Zasmála se tomu.

"Možná jsem se mýlila," řekla měkce. "Mnoho jsi toho pro něj udělal, následoval ho až do samého konce. Tolik jsem se bála, že se Loki pokusí najít svou smrt... příliš pokouší osud, zajde vždy dál, než by měl. Avšak ty jsi vytrval po jeho boku. Bylo to z lásky, nebo z povinnosti?"

"Bylo to z nezbytnosti. A já byl hlupák," řekl Tony vyrovnaně. "Nikdy jsem mu to nedokázal říct."

"Věděl to." Znovu sklouzla láskyplným pohledem na Lokiho tichou tvář. "Uzdraví se. Bude ještě spousta příležitostí."

Nevěděla snad, k čemu se Loki zavázal, neslyšela o Sygin...? Tony to neměl sílu řešit.

"Co Thor?"

"Byl hodně posekaný, ale už se uzdravuje. Večer vzplanou první pohřební lodě - čekalo se, až vstane, aby doprovodil své bojovníky na jejich poslední cestě. Přijdeš? Budeš vítán, protože díky tobě a Lokimu jich více zůstalo na straně života. Příběh vašeho boje na palubách hvězdných lodí je znám. Rádi ti vzdají čest."

Na jednu stranu to bylo lákavé, poznat i tuhle tvář Asgardu. Jeho vnitřní zrak mu vykreslil obraz hořících lodí plujících mořem na pozadí temnícího se nebe, písně a statečné muže vzdávající čest padlým; vznešený smutek a nebe plné hvězd. Připadal si však příliš unavený na obřady, jakkoli malebné.

"Pokud to nebude bráno jako urážka... necítím se na to. Chci jen spát."

"Cokoli si přeješ." Obešla lůžko, aby se dostala až k němu, vzala jeho tvář do dlaní a políbila ho na čelo. V oblaku světla a vůně pak odkráčela pryč. Už dávno si zvykl na zdejší symfonie zvuků a pohybů a hlasů a barev... ale jako by na něj všechno doléhalo víc s vědomím blízkého konce.

Ovšem - bude muset odejít. Brzy. Jeho domov byl na Zemi, tam měl svůj život, povinnosti.

Loki měl svůj život a povinnosti na Asgardu.

Nikdy... nikdy to nemohlo fungovat.

Přesto se nedokázal zvednout a jít.

Jeho zranění se léčila skoro před očima. Za další tři dny už vydržel déle bdít než snít, jizvy skoro zahlazené a při pohledu na tuhou stravu se mu nezvedal žaludek. Jen ta únava v něm přetrvávala, silnější než vůle. Veškeré pocity a emoce chápal, ale klouzaly po povrchu a uvnitř byl mrtvý. Příliš mnoho krve bylo prolito. Byl kdykoli ochotný k boji za správnou věc a v duši spravedlivý, ale ne dost odevzdaný osudu, aby přijal za svou válku v podobě strašlivého masakru tisíců. Nedokázal na to vzpomínat, ani o tom přemýšlet. Usadil ty vzpomínky ve svém srdci jako něco abstraktního a neskutečného a jediné opravdové tvary měly myšlenky na Lokiho.

Jeho pohledy, gesta. Pohyb rukou, když ťal mečem (a nebylo důležité proč a kam); vlající vlasy a hrdý úsměv, když spolu stáli na vrcholku dobyté kosmické lodi. Zářící oči, odhodlaný hlas. Ruka na jeho tváři. Chuť jeho rtů. Loki, všechno, co bylo Loki. Všechno, o co měl přijít.

Díval se na tu tichou spící tvář a ptal se sám sebe, jak opravdové by mohlo být takové pouto. Oba tak racionální, sledující vlastní velké cíle... které skoro obětovali jeden pro druhého... jakoby přes veškerou pragmatičnost musel někde v duši existovat prostor pro naprostou bláhovost, ostrov ryzího šílenství, něco, kvůli čemu selhával rozum a co nešlo vyřešit úvahou a exaktním vzorcem. Vzájemně si byli takovým šílenstvím a celé jejich životy tím byly poznamenané; obracelo je to naruby. Nebyl si jist, jestli ho to děsí víc kvůli sobě nebo kvůli Lokimu. Vždyť i ten vztah si předávali jako štafetu, přehazovali jako horký brambor. Loki se trochu zakoukal, Starka to ohromilo - bylo skoro nemožné nebýt ohromen Lokim, pokud byl člověk tím, na koho se zaměří - a spadl do toho až po uši, na což Loki promptně odpověděl skutečnou a bezvýhradnou oddaností a Tony bez smlouvání odevzdal vlastní duši...

Nakonec ten zlom v běhu dní přišel docela nenápadně a bez velkých příčin. Jednou Anthony nechtě usnul; seděl na stoličce vedle Lokiho lůžka, horní polovinou těla pohodlně uložený na jeho přikrývkách, dotýkali se rukama. Probudil ho Astafal, jemně, ale nesmlouvavě, se shovívavým úsměvem ve tváři. Zatímco Tony vyskočil, trochu omámený spánkem, aby mu uvolnil místo, něco se mihlo u dveří. Ohlédl se tam: byla to Sygin, tajně nahlížející do pokoje. Zahlédl ještě její úsměv a lesk plavých vlasů, když pod jeho pohledem rychle utekla.

Astafal zatím zkušenými pohyby zbavoval Lokiho bezvládné tělo obvazů, které již nepotřeboval, jemnými prsty kontroloval zranění a vkládal sílu tam, kde byla ještě potřeba; když skončil, nechal ho na lůžku oblečeného do jeho obvyklých šatů. Alespoň se tak méně podobal mrtvému.

"Potřebuje čas," odpověděl Tonyho pohledu. "Už jenom spí. Všechno je na dobré cestě."

"Měl bych se vrátit na Zemi," řekl Tony.

Léčitel se po něm ohlédl trochu překvapeně. "To záleží jenom na tobě," řekl, "pokud si to skutečně přeješ..."

"Bude to tak lepší. Vyřiď mé pozdravy, díky a já nevím co ještě v zájmu zdvořilosti, komu je třeba..." Frigga, Ódin, Thor? Během řeči si Tony uvědomil, že má u sebe vše, co tu považuje za své: Undisu a šaty, které od Lokiho dostal a které měl v úmyslu si ponechat. Nechtěl už nic řešit a nikoho vidět. K Ódinovi cítil trpkou nechuť smíšenou s neochotným vzteklým vděkem, že jim milostivě dal alespoň šanci. Frigga tak demonstrativně chápala vždycky všechno, že necítil potřebu nic vysvětlovat. Thor ať si trhne nohou.

"Beru zpět, to vyřizování, myslím... k čertu se vším. Děkuji vám, Astafale."

Léčitel se mu hluboce uklonil s rukou přiloženou k hrudi, bylo to gesto velice podobné tomu, které mu darovala královna. Něco ho sevřelo u srdce. Asgard, tak jiný, tak blízký; ta patetická poetičnost, která si dokázala podmanit kus jeho duše... jakkoli mu byla bližší civilní neobřadnost Země, věděl, že tahle upřímná gesta bude postrádat. Oplatil Astafalovi jeho pozdrav a opustil Lokiho komnaty. Sygin už byla naštěstí pryč.

"Undiso, ukaž mi cestu k Heimdallovi. Ani dlouhou, ani krátkou."

"Na rozloučenou," řekla chápavě. "Jsem ráda, že mě bereš s sebou. Bereš mě doufám s sebou? Nenechal bys mě tu?"

Letmo se dotkl ozdoby, kterou si zavěsil na opasek. "Nenechal."

Heimdall vypadal docela jinak, než Stark čekal. Byl mohutný a působivý a zdálo se, že už na něj čeká. Na druhou stranu, tohle byl někdo, kdo tak nejspíš vypadal vždycky.

"Heimdalle," řekl Tony, "dosud jsme se nepotkali. Jsem..."

"Já vím, kdo jsi."

"Vrátíš mě zpět na Zemi?"

"Je-li to tvé přání."

Není. Chci tu zůstat, Loki je můj a celé to dopadlo úplně jinak, než mělo. "Je to mé přání."

"Cesta pro tebe je připravena."

Nevěděl, co čekat. Jestli má zavřít oči, nadechnout se, pronést nějaké zaříkání... obalilo ho bílé světlo a jinak ten pocit byl zcela neokázalý, až urážlivě, když vzal v úvahu, jaký kus vesmíru právě překročil.

Stál uprostřed svého obýváku v Malibu. Vše tu bylo při starém, vše dokonale upravené, nachystané na jeho návrat. Nepatřičně obyčejné, jako by nikdy ani neodešel.

Zhluboka se nadechl. Země byla tak... jiná. A kupodivu krásnější, než si ji pamatoval: ladné tvary věcí a pocit lehkosti ve vzduchu; když popošel k oknu a zahleděl se na moře, třpytilo se barevněji než dřív a nebe zářilo, jako by odlesk Asgardu, který se naučil vidět, s ním už zůstal. Byla to malá útěcha, ale přeci. Nevěděl, jestli by dokázal zvládnout šedivý, nevlídný svět s vědomím, že o všechno dobré se připravil sám.

Přešel k pohovce a usadil se. Co teď, co potom, co... po zbytek života... vrátil se jiný a ještě dost dobře nevěděl, co s tím.

Zahrabal pod polštáři na obvyklém místě. Mobil tam byl, dokonce nabitý. Usoudil, že hospodyně by zasloužila dostat přidáno. Jeho prsty si ještě pamatovaly všechna patřičná gesta; vlastně to nebylo tak dávno.

Volací tón, klapnutí a známý hlas.

"Tony, jsi to skutečně ty?!"

"Ahoj Pepper," řekl. "Jo, jsem to já. Vrátil jsem se."



- Konec -



- Vážně konec -

(No dobře, konec by to byl, kdybych měla jen kousek cti v těle, nebyla takové máslo a postrádala pud sebezáchovy. Leč můj charakter je pochybný: nemám kouska cti v těle a jsem máslo. Vězte tedy jen varování: kdo máte dobrý vkus, berte to s tím koncem vážně. Všichni ostatní... přístě už vážně úplně poslední kapitola, nebezpečná pro diabetiky a osoby s poruchou srdečního rytmu. Netvrdím, že to bude dobrý konec, já si třeba myslím, že takhle je to pro ně lepší, ale... bude jasnější. ;-))


Žádné komentáře:

Okomentovat