pondělí 10. března 2014

Lokiho nekromantka - 5.

Pozor - střih! Aneb o dva dny později.



Zdvihla jsem hlavu, abych viděla té obludě až na hlavu, a pak ještě výš, protože zblízka byla vážně... ech. Ona ještě rostla. Už žádná nejasná mlha a letmé náznaky tvarů, kterými to začalo o chviličku dřív přímo před našima očima. Jak se formovala a prokreslovala, zároveň se zvětšovala, až z ní byl docela slušný mamut. Bez chobotu a uší, ale zato s tesáky a drápy.

Jak se zdá, žádný svět není dokonalý. Na Zemi máme politiku. Na Asgardu příšery zjevující se z čistého vzduchu a bez varování.

Dobré bylo, že se zdržovala řvaním a pouštěním hrůzy. Úplně zbytečně, mimochodem, já byla hrůzou bez sebe už dávno. Během nějakého neměřitelně krátkého okamžiku mi proběhlo hlavou, že nejlepší úkryt bych našla Thorovi za zády, protože nic blíž prostě nebylo; jenže tam bude obsazeno, stáli s Jane prakticky vedle sebe a já to měla nejmíň pět metrů, nedosažitelně dalekých pět metrů. Za nejbližší roh už to vydalo na kratší vydatný sprint. Úkryt žádný, ani dveře, sklepní okénko, příhodně otevřený kanál...

To bylo směšné - vážně nemůžu dělat nic?!

Procházka, na kterou jsem ani nechtěla jít, ale když on se chtěl Thor tak neodbytně družit - stejně jsme ten východ slunce propásli, protože Jane si nedokázala včas vybrat vhodné šaty - a nakonec mě tu sežere nějaký zubatý paskvil. Pokud bych někdy měla takové estetické dilema, právě jsem si ujasnila, že mastně lesklá kůže porostlá řídkými chlupy je zdaleka nejohavnější varianta ze všech možných. Navíc to vůbec nevypadalo jako správné zvíře... možná je z nějakého docela jiného světa, který je v odlišné fázi vývoje.

Ano, takovéhle úvahy mi pomůžou. Naštěstí nezabraly víc než půl nadechnutí.

Vytáhla jsem dýku. Nebyla jsem si moc jistá, jestli ji mám držet jako nůž na chleba nebo se k tomu chovat jako k meči. Mohla jsem leda doufat, že ta potvora bude mít alergii na železo.

Pak se stalo něco... stal se Thor.

Obluda udělala krok dopředu. Thor zařval tak hlasitě, že ji skoro překřičel, a úspěšně na sebe upoutal pozornost. I tak jsem byla nejvíc na ráně, ale bylo to od něj hezké. Jenže on odhodil Jane někam stranou - a ono nebylo kam, pokud neovládala prostupování zdí - a vrhnul se přede mě. Nebyl v dobrém úhlu, nemohl se dobře rozpřáhnout, a stála jsem těsně za ním, takže první rána kladivem byla jen polovičatá. Obluda naštěstí ještě víc řvala a pouštěla hrůzu, a když se konečně dostala i k mávání tlapami, stačil uhnout.

Znovu udeřil, rána to byla strašlivá a nebylo mi jasné, jak to, že ji nezatloukl do země. Vzápětí vyskočil - ne, vylétl! - nad ní a poslední úder, tentokrát přímo mezi oči. To už stačilo. S podivným táhlým zakvílením se příšera zavlnila, jako by se v ní rázem rozpadly všechny kosti, a poskládala se k zemi.

Až teď mi došlo, že Jane celou dobu hlasitě ječí. Dřepěla schoulená u zdi, držela se za hlavu a zírala na pomalu se roztékající zbytky. Pravda, pohled to byl odporný, ty různé výrůstky a kousky, co vypadaly slizce. Krev syčela na dláždění a stoupaly z ní obláčky kouře. Ustoupila jsem pár kroků a zjistila jsem, že mám kolena jako z vaty. Konečně jsem začala dýchat - zajíkavé zalapání po vzduchu. Klepajícíma se rukama jsem se pokusila vrátit tesák do pochvy u pasu, ale nedokázala jsem se trefit. Dřív, než se mi to podařilo, mě popadl Thor za paži a zlostně zavrčel: "Jdeme!"

Ne že bych měla na výběr. Táhl mě sebou jako kus hadru, poklus jsem střídala s povláváním a snahou vymyslet, co mám říct.

Copak já za to můžu? S tím stvořením nemám nic společného. Ani s tím, že vyběhl na pomoc mně a ne Jane! Prosil se ho někdo? Nikdo. Tak proč si vůbec připadám provinile?!

K paláci jsme to měli naštěstí jen pár kroků. Ódin vyšel z brány a stanul na schodech, a z druhé strany právě rychlým krokem přicházela Frigga. Vlastně poprvé jsem krále viděla takhle zblízka, a vzápětí ještě blíž, byť z poněkud nezvyklého úhlu, protože Thor mě k němu přistrčil s takovou razancí, až jsem mu upadla přímo pod nohy. Tesák, který jsem celou dobu držela v ruce, zazvonil na dláždění. Připadala jsem si jako nepovedený atentátník.

Tolik k naší krátké snaze chovat se k sobě s Thorem přátelsky.

Ani to sakra nebyl můj nápad!

"Morghot, opět," štěkl Thor vztekle. "Jane zůstala bez ochrany, protože jsem musel plnit cizí povinnosti. Ať si ji hlídá Loki sám!"

Ódin se mračil jako čert. Neodvážila jsem se pohnout, jen jsem se tvářila, že jsem úplně nepatrné nic, a trochu jsem pootočila hlavu, abych viděla na Friggu. Ukázala mi, ať jdu k ní.

"Pokud nezvládáš dostát svým povinnostem, možná bys měl přehodnotit své soukromé zájmy," zaburácel Ódin zlostně. Co možná nenápadně jsem přehopkala pod ochranu královniných sukní.

"To není o mých soukromých zájmech, otče. I kdybych nad ní bděl ve dne v noci, nedobereme se pravdy! Propusť Lokiho, i on ví, co je v sázce." Viditelně se uklidňoval, jeho napjatý postoj se uvolnil. Ale rozhodnost zůstávala. "Útoků přibývá a soustředí se kolem paláce. Je jen otázkou času, než se některý z nich dostane dovnitř." Tohle už byl přímo souboj upřených pohledů. "A nyní mě prosím omluv, musím se vrátit... na místo boje." Thor se otočil na patě a odkráčel.

Ódin za ním chmurně hleděl. Pak otočil hlavu ke mně, úplně jak ti jeho havrani - rychlý, precizní pohyb. Byla jsem docela ráda, že stojím vedle Friggy. Chvíli na mě zíral, jako bych najednou měla něco napsané na čele, ale pak beze slova odešel i on. Frigga tichounce vydechla.

"Asi bych měla něco vědět," řekla jsem.

"To je předčasné," odpověděla, duchem zcela nepřítomná.

"Thor opustil Jane a chránil mě vlastním tělem," řekla jsem. "K tomu musel mít pořádně dobrý důvod."

"Musím přemýšlet," řekla Frigga, stále tak mimo. "Musím mluvit s Ódinem. Vrať se do pokoje."

Co mi zbývalo.


O dvě hodiny později, když jsem zvedla hlavu od knihy, stál ve dveřích Loki a tiše si mě prohlížel.

Zavřela jsem knihu a hodila ji po něm. Zachytil ji a konečně vstoupil.

"Opravdový," řekla jsem. "Pak tedy... vítej? Máš vycházky?"

"Na Asgardu se takto s knihami nezachází." Odložil ji na stolek a zastavil pár kroků přede mnou. Pohled, kterým si mě prohlížel, byl nápadně podobný tomu Ódinovu. Jako by se díval na neznámou věc a odhadoval, k čemu asi tak slouží.

"Však na Zemi také ne, ale byl jsi inspirativní." Zůstala jsem sedět a vyvinula jistou snahu tvářit se společensky. Moc se mi to nedařilo. Vybral si pro svůj příchod snad nejhorší možnou chvíli.

"Vypráví se o mně ledacos, ale zpravidla lidé nezelenají, sotva se objevím ve dveřích."

"Doufám, že to tvé ego unese, ale asi to nebude kvůli tobě. Jen mi najednou..." Trochu ztěžka jsem se nadechla. "Asi mi došlo, co se stalo ráno. Ten tvor - margoth. Úzká ulička, nic než kolmé zdi a okna příliš vysoko. Dlažba na zemi a modré nebe nad hlavou. Bylo to jako obraz, prosté barvy a kontrast světla a stínů. A on byl... byl hrozně velký."

"Slyšel jsem, co se stalo," řekl Loki. "Prý jsi s ním chtěla bojovat."

"Bojovat?!" Hlas mi přeskočil a úplně jsem cítila, jak se mi rozbušilo srdce. "To snad..." Vlna paniky mi jenom při té představě projela celým tělem, vrazila do žaludku a vystoupala do krku. Bylo mi zle, nemohla jsem dýchat, byla jsem si jistá, že se každou chvíli rozbrečím. Prudce jsem vyskočila z křesla a popošla k oknu, opřela jsem se o parapet. Než jsem se stačila třeba jen zhluboka nadechnout, sevřely mě kolem těla silné ruce.

"Špatný nápad."

"Co... cože?" To leknutí mě trochu probralo. "Pusť mě," pokusila jsem se vytrhnout. "Nechci skákat, proboha. Jen se potřebuju trochu... vzpamatovat. Nech mě, nedívej se na mě, nejlépe vypadni úplně pryč." Stisk váhavě povolil. Vyškubla jsem se. Zavřela jsem oči a jenom dýchala. Naučené relaxační techniky, které jsem zpravidla nepotřebovala pro sebe; a hle, nadešel den a vyvádím tak, že jsem podezřelá, i když se chci jenom postavit k oknu.

Margoth. Bylo to velké, bylo to děsivé, chtělo mě to sežrat, neměla jsem mít naději.

"Bojovat," vypravila jsem ze sebe s něčím, co asi mělo být uchechtnutí.

"Na boji není nic špatného," namítl Loki, jako bychom vedli filosofickou debatu v hospodě u stolu. "Lepší než se nechat bez odporu sežrat."

"Neměla bych vůbec žádnou naději."

"Naději bys neměla, kdybys to nezkusila. Třeba by se ukázalo, že je alergický na železo."

Vyprskla jsem smíchy. A smála se dál. Nebyl to vůbec zdravý smích, byl spíše tak trochu hysterický - a nezastavitelný. Nešlo přestat, nešlo nic, celá jsem se třásla, vytryskly mi slzy a za chvíli mi bylo skoro špatně. Svezla jsem se na zem a chechtala se jako blázen. Bylo to o něco lepší než začít brečet, ale ne o moc. Možná to vůbec nebylo lepší.

"To jsem si... přesně říkala," vypravila jsem ze sebe pracně mezi záchvaty smíchu. "S tím železem."

Loki zřejmě usoudil, že nebezpečí skoků z okna je zažehnáno. Někam poodešel a vzápětí byl zpět, pokusil se mi strčit do ruky pohár, sevřel mi kolem něj prsty a držel, dokud si nebyl jistý, že ho neupustím. Po chvíli jsem se se zvládla i trochu napít - byl to čaj, teplý a sladký, najednou mi došlo, jak moc jsem prochladlá. Rozléval se mi po těle a hřál, až jsem se konečně dokázala uklidnit.

Ve hře jsem byla často v ohrožení života - a byla jsem přesvědčená, že lidé v ní reagují v podstatě jako ve skutečnosti. Byla jsem si tím jistá, mnohokrát se mi to ověřilo. Tohle byla zrada, nemělo mě to přece tak sebrat... možná tam bylo důležité to v podstatě. A všechna ta bezmoc.

Bylo ticho. Zvedla jsem hlavu - Loki měl v sobě dost taktu, aby poodešel stranou. Postával zatím u knihovny zády ke mně a listoval nějakou knihou. Ať už ta paní, co tu žila přede mnou, byla kdokoli, rozhodně nesmírně milovala knihy. Byla jich tu spousta.

"Omlouvám se," hlesla jsem.

S hlasitým klapnutím zavřel knihu a otočil se. Hleděl až příliš zpříma, než aby mi to bylo příjemné - musela jsem mít oči jak králík a pořád ještě jsem seděla na zemi - ale nezdálo se mi, že by mě za to odsuzoval. Alespoň že tak, s tím jsem si vystačila sama.

"Mám pro tebe program."

"Cože?" vyděsila jsem se trochu.

"Zřejmě tu ještě chvíli pobudeš. Měla by ses naučit číst - "

"Mám!" ukázala jsem na knížku, která ležela na stolku. Byla to ta, kterou jsem po něm hodila. "Malvi kutálí míč. Jota vypráví příběh: Kde jsme si dnes hráli?"

" - a také bojovat s mečem."

"Párkrát jsem držela v ruce něco dřevěného při těch našich bitvách," řekla jsem a vstala. Loki mi právě ukázal, co na Asgardu považuje za podstatné. Zajímavý výběr aktivit. "Žádný oslnivý talent jsem neprojevila a neláká mě začínat se železem. Už si na to připadám trochu stará." Oprášila jsem si šaty a narovnala jsem se. Jo, bylo to lepší.

'"Možná tě utěší," ušklíbl se Loki trochu, "že tvé spolubojovnice budou starší než ty."

Zatvářila jsem se podezřívavě.

"Pravda," dodal, "většinou o hlavu až dvě menší..."

"Nemůžeš mě přidat k mateřské školce!"

"Nic ti nebrání sedět celé dny u okna, koukat na zahradu, klepat se strachy a doufat, že bude vždycky po ruce někdo, kdo tě ochrání," pokrčil rameny, "ale řekl bych, že tohle bude užitečnější. Navzdory Thorově přání, já tě hlídat nebudu."

"Když to podáš takhle... je ti jasné, že tolik, aby to stačilo na marghota, se nenaučím ani za deset let?"

"To není důležité."

Měl pravdu. Nebylo.


Znovu a lépe: posadili jsme se do křesel k dalšímu čaji, byla ho plná konvice a voněl kořením. Nejraději bych předchozí epizodku vymazala všem přítomným z paměti. Třeba, kdybych ho praštila mezi oči, získá krátkodobou amnézii?

"Díky za čaj."

"Máš jich u mě ještě mnoho."

Tak vzdálená mi připadala minulost, kdy jsem ho obskakovala v tee-pee, že mi vážně chvíli nedocházelo, o čem mluví. Nalila jsem oběma a dumala nad svým nově objeveným sklonem k hysterii. Nakonec jsem to nechala být. Lepší dodatečně, než kdybychom tam s Jane ječely stereo.

Nebyl důvod se Lokiho ptát, proč přišel - však mi to nakonec poví sám, až se odhodlá. A já měla dost otázek i bez těch konverzačních počátků. Vůně čaje dokázala změnit a uklidnit atmosféru, už mi bylo dobře a ani Loki se nezdál být napnutý, i když ten rezervovaný chlad ho neopouštěl; už jsem si na něj zvykala. Ticho nebylo nepříjemné, jen zamyšlené.

"Vlastně doufám, že jsi mi přinesl nějaké odpovědi," začala jsem zvolna a skočila tak přímo po hlavě do toho, o co mi šlo nejvíc. Netvářil se, jako by nevěděl, o čem je řeč. "Už je to trochu celé divné, po pravdě. Všechny ty významné pohledy, pomlky ve větách a tajemné náznaky. Samotný fakt, že jsem stále tady a nikdo se nezmiňuje o odchodu, zato je o mně úžasně postaráno. Jako by se ode mě něco očekávalo, jako bych měla něco zařídit, vykonat, zprostředkovat? Ve všech případech se zdá vhodnější to prostě - říct?"

"Pravděpodobnost, že bys skutečně měla na Asgardu nějaký úkol - ty, pozemšťanka - je minimální," řekl Loki a nezapomněl do slova pozemšťanka vložit patřičnou dávku skepse.

"V tom se shodneme."

"Přesto nás to napadlo všechy. Každého zvlášť, nezávisle na sobě. Každého, kdo ví..."

"To jsou ty pomlky ve větách a tajemné náznaky, co jsem měla na mysli."

"Nikdo z nás tomu nepřikládal velkou důležitost," pokračoval Loki, "ale všechny ty malé kousky úvah se poskládaly do jednoho velkého dojmu. Má to ale háček," zdvihl hlavu od šálku a hleděl mi do tváře. "Thor má svou Jane a tím je dost mimo hru. A já tě nemiluji a to mí drazí nikoli-rodiče stále neberou v potaz. Navíc nejsem jejich syn a silně pochybuji, že se mě celá ta záležitost týká."

"Právě jsi mi jen tak mezi řečí zlomil srdce," řekla jsem. "Bylo to kruté a zbytečné, vždyť kde bychom byli bez kousku naděje? A pořád ještě jsou to ty náznaky, i když oceňuji, že se obejdeš bez nedopovězených vět." Trochu se mi po tom jeho vyznání ulevilo. Chvílemi jsem už začínala královně věřit, že Loki propadá nějakým nezdravým nápadům. Dobře, mé dívčí já bylo trochu dotčeno, ale úleva byla silnější - vážně bych nevěděla, jak tohle řešit.

"Víš, co je to smrt?" zeptal se.

"Na takhle položenou otázku se dá odpovědět mnoha způsoby," zamračila jsem se trochu.

"Je to cesta," řekl on a vypadal přitom nezvykle vážně. "Bytí je komplikovaný proces a smrt je přechod z jedné formy existence do druhé. Každá taková forma má svou... říkejme tomu dimenzi." Trochu pozdvihl obočí a tak jsem přikývla, jako že se zatím chytám. "Můžeš to nazývat podsvětí, nebe, věčná loviště. Faktem zůstává, že je to prostor, kam odchází duše po životě mezi kořeny Yggradsillu."

"Je pravda, že ne všechny odchází na jedno místo?" vložila jsem se do kratičké odmlky. "Když už jsi je jmenoval - nebe, peklo, Valhalla..."

"Je i není," pokýval hlavou. "Prostor je tam poskládaný jinými způsoby a je pro nás těžko pochopitelný. Další forma existence má svá pravidla, komplexní a složitá, a nemusí nám být vždy srozumitelná už svou podstatou."

"Dobře."

"Existuje dohoda, velice stará a důležitá, ve které se vládce Asgardu zavazuje postavit k bráně do podsvětí vlastního Strážce. Musí to být někdo spřízněný s královskou rodinou a ta spřízněnost musí být prokazatelná - i když nemusí být nutně fyzická. Je to oběť, služba, daň, privilegium, vyber si."

"Ale to přeci nemohu být já," hlesla jsem.

"Ne, nemůžeš," zavrtěl Loki hlavou tak rázně, až se mu vlasy rozlétaly kolem hlavy.

"Tak proč...?"

Vstal, odložil svůj čaj a začal přecházet po místnosti.

"Současný Strážce je už poměrně starý, i když ne příliš - bohužel onemocněl způsobem, který nedokážeme vyléčit. Jeho vůle slábne a oči ztrácejí bystrost. Duše, které se vzepřou své cestě, se snaží projít branou zpět. Ve výjimečných případech je jejich forma... laskavá. Ve většině případů je však průchod deformuje do podoby, kterou jste potkali dnes ve městě. Asgard je blízko, proto se dostanou nejsnadněji sem. Pokud by Strážce ztratil zcela svou úlohu nebo dokonce odešel, zbloudilí -"

"Morghoti."

"Ano. Asgard by jimi byl zaplaven a dostali by se i do dalších světů. Midgard, Vanaheim... kamkoli."

"Příšery z pekla."

"Není to tak, že by museli být zlí - na počátku." Zastavil se u knihovny a prsty přejel po hřbetech knih, jako by hledal nějakou konkrétní. "Myslel jsem doslova, když jsem řekl, že je průchod deformuje. Hlad po tom, co bylo, touha po starém životě, neschopnost přijetí nevyhnutelného. Jejich nový život není špatný, netrpí, pokud si své utrpení nepřinesou sebou. Je jen jiný - a ne každý to dokáže přijmout. Prokletí podsvětí je, že duše neztrácí vzpomínky na předchozí život."

"Snad chápu. Ten Strážce s nimi bojuje?"

"Ne, ten prostě... je. Jsou záležitosti, které musí rozhodnout, ale sama jeho přítomnost, vůle a existence funkce jako takové, udržuje řád věcí."

"Dobře," řekla jsem a hlas se mi trochu zachvěl. Natáhla jsem se po poháru a napila se. Jako bych polykala popel. "Pokračuj mou úlohou v tom celém. Jediná možnost, která mě napadá, je tak fantastická, že ji naprosto nehodlám domýšlet do důsledků a vlastně ji ani brát vážně... zapomeň na to. Řekni mi to."

Pohledem provázel můj čaj. Trochu se ušklíbl. "Chtělo by to něco silnějšího."

"Gentleman nepije před obědem a já naposledy snídala. Stejně mě nějak přechází hlad."

"Pokud na tom trváš, vyslovím to. Přišli jsme v přesně tu pravou chvíli, kdy tento drobný problém začal obtěžovat královskou rodinu. Tvým oborem je smrt, v poslání i v zálibě. Máš tu správnou povahu i věk. Samozřejmě, že došli k názoru, že by tvé dítě mohlo být tím novým Strážcem. Přesněji, naše dítě. Thor je čerstvě zamilovaný a pochybuji, že by se k této záležitosti dokázal postavit s patřičným nasazením."

Udělalo se mi trochu špatně. "Mohls to podat ohleduplněji," řekla jsem. "Dát mi... víc vstřebávacího času." Hlas se mi trochu zachvěl.

Pohrdavě vydechl. "Muselo ti to být jasné," odsekl. Znovu se mu do očí vrátil ten vzdorný plamen. "Nelam si s tím hlavu, není to něco, k čemu by tě někdo mohl donutit - vždyť jsi tu jen náhodou, za tuhle situaci na tobě neleží vůbec žádná odpovědnost. Navíc já s tím nic společného nemám a mít nechci, a jak jsem řekl, nejsem ani jejich syn. Ať si Ódin tuhle věc vyřeší jak chce. Mám teď zcela jiné záležitosti, kterými se hodlám zabývat."

Konečně vybral jednu z knih a položil mi ji na stolek. "Nebudou tě tu držet proti tvé vůli," řek ještě. "Možná teď už chápeš, proč kolem tebe Frigga tak krouží, ale je jen na tobě, jak s tím naložíš. Nebo snad toužíš se stát novou matkou Strážce? Pak zkus okouzlit Thora, nemělo by to být těžké. Začali jste dnes docela dobře."

Jen jsem nevěřícně zazírala. Tohle mi skutečně vzalo slov.


Loki se trochu ušklíbl a vykročil ke dveřím. Otevřel je - a tam stálo několik chlapů v plné zbroji a pokojně mu opětovalo pohled. Loki na ně chvíli hleděl a pak zase zavřel. "Skvělé. Pořád ještě nemohu odejít. Zřejmě si matka dělá naděje, že když nás nechá dost dlouho o samotě, zahoříme k sobě horoucí láskou."

"Zabírá to?" zeptala se Frigga.

Trochu jsem nadskočila. Královna za sebou zavřela dveře na druhé straně místnosti a přistoupila k Lokimu. "Jsem ráda, že Ódin vyslyšel mou žádost," řekla. "Nechci takové záležitosti řešit ve vězeňské cele." Krátce ho objala; Loki to strpěl nejspíš jen díky tomu, že se včas nerozhodl, jestli chce utéct, nebo ji uřknout. "Oni," kývla ke dveřím, "jsou tam proto, že otec trval na tom, že budeš pod dohledem."

"Vážně si myslí, že mě udrží na Asgardu proti mé vůli?" vztekal se Loki. "Jsou i jiné cesty než kolem hodného pejska Heimdalla."

"Vůbec nepochybuji, že když budeš chtít odejít, půjdeš," řekla Frigga mírně. Připadala jsem si teď trochu nevhodně - jako nedobrovolný divák v soukromém dramatu. "Ale vlastně jsme předpokládali, že je i v tvém zájmu vyřešit tuto situaci." Velmi zaujatý divák.

"Nejsem váš syn, Friggo. Tahle záležitost se mě netýká."

"Najednou nejsi můj syn," zvýšila teď hlas i královna. "Ale když saháš po trůnu, oháníš se nároky - "

"Nezapomeň, že jsem právoplatný král i z dědictví své skutečné krve!" křičel už Loki. "Pokud jsem rozhodl, že Země potřebuje přispění skutečného vládce - "

"Nemůžeš si volit jenom svá práva a pominout povinnosti!"

"Nikdy jsem nepomíjel své povinnosti!"

Snad že už drnčela okna, otevřely se dveře a dovnitř nakoukla rohatá hlava jednoho z vojáků. "Vše v pořádku, má paní?"

Loki i Frigga se otočili ke dveřím a naprosto stejným gestem mávli rukou. Voják, veden patrně pudem sebezáchovy, sebou hbitě mrsknul zpět na chodbu, kolem dveří se modře zablesklo, a zabouchly se s takovou razancí, že se zachvěla i podlaha.

"Žádný ze světů nebude v bezpečí, pokud brána zůstane nestřežena," řekla Frigga znovu svým obvyklým hlasem. "Víme to všichni. Pokud je nějaká naděje, že by to byla ona, měli bychom se nad ní alespoň zamyslet."

"Friggo, já si nenechám zlomit srdce z ničí vůle," zavrčel Loki. "Snažíš se mě vmanipulovat do vztahu, který bude kratičký jako nadechnutí a zůstane z něj dítě odsouzené k samotě, na které už nikdy nedosáhnu. Možná je k tomu ochoten Thor, i když u něj bych sázel spíše na nedostatek soudnosti. Když je tak odpovědný - jistě to té své Jane nějak vysvětlí! Ano, všichni jsme se ohlédli na Janike, protože její poslání na Zemi svádí k takovým předpokladům, a její příchod byl dobře načasován. Ale neexistuje důvod, proč by měla mít matka budoucího Strážce nějaký vztah ke smrti."

"Jak říkáš, ohlédli jsme se na ni všichni," řekla Frigga. Naštěstí na mě nepohlédla teď. Asi bych začala ječet. "Všichni, kteří máme dost zkušeností k tomu, aby nám intuice napověděla tam, kde rozum dosud tápe. Dokonce i Thor to pocítil! Ten to bere jako hotovou věc."

"Je fajn," odkašlala jsem si, "že se ptáte Lokiho, ale neměla bych k tomu taky mít co říct? Mé přispění by bylo o mnoho podstatnější."

Ohlédli se po mně, jako by si oba teprve uvědomili, že tam jsem.

"Pozemšťanko," řekl Loki netrpělivě, "když se rozhodnu, přesvědčím tě."

"Skvělé sebevědomí," zamračila jsem se. "Ani nevím, jestli mě uchvacuje víc to, nebo tvá vřelá a laskavá povaha. Či snad galantnost, s jakou ke mně přistupuješ? Ne, neříkej nic - to jak jsi hodný, to z toho jsem celá vedle."

"Odpusť," řekla Frigga a položila mi ruku na rameno. Až tak mi došlo, že jsem vyskočila z křesla a zlobně zírám na Lokiho. "Znám tě krátce, přesto se domnívám, že bys vyšla takovému úkolu vstříct."

Po chvíli se mi povedlo zavřít pusu. "Když pominu všechny ty věci okolo... záleželo by samozřejmě, v jakých podmínkách by pak to dítě žilo a... jak moc je to důležité... nejsou tu nějací bratranci, sestřenice, zkrátka širší příbuzenstvo?" Odpovědělo mi dvojí zavrtění hlavou.

"Vy do sebe ani nemusíte být nějak horoucně zamilovaní," řekla Frigga. "Nemusela by být ani svatba, nemuseli byste spolu žít. Skoro určitě by stačila náklonnost a dobrá vůle ke společnému cíli."

Při slově svatba se Loki zatvářil nepokrytě zděšeně a zřejmě to byl tentokrát on, kdo ztratil řeč.

"Čím dál lepší," vyprskla jsem tentokrát zlostně já. "Pořídit si nemanželské dítě s chlapem, co má strávit zbytek života ve vězení, není ani stejného živočišného druhu - šlo by to vůbec? Vždyť je ještě něco docela jiného než asgarďan!"

"Šlo -" začala Frigga.

"... jenom proto, abych ho vychovala - jak jsi to říkal - k životu v samotě? Předurčení? To ne. Co když pak nebude chtít, třeba bude úplně jiné - "

"Nikdo by ho nenu-"

"Není tak snadné nevyslyšet povinnost, pro kterou byl člověk zrozen!" vykřikla jsem. "Nechci porodit dítě s takovým břemenem!"

Chvíli bylo ticho. Konečně se nikdo nepokoušel vznést nějaké námitky nebo argumenty. Snažila jsem se uklidnit; byla jsem udýchaná a trochu se mi motala hlava. Náhle jsem si plně uvědomila, že jsem v cizím světě, zcela v rukou lidí, kteří mají morálku a povinnosti podřízené docela jiným cílům než já. Možná mi celou dobu opakovali, že všechno je dobrovolné - ale určité závazky byly tak těžké, že nebylo možné je nevyslyšet, i kdyby člověk stokrát chtěl. Toho jsem se nechtěla účastnit, tohle privilegium nechám těm, co se s královskou krví narodili.

"Já nechci, Loki nechce," řekla jsem co možná klidně. "Tím je to dané. Jsem tu jenom náhodou."

Nenechám si zlomit srdce, řekl Loki před chvílí. Zřejmě nevěřil, že by dokázal navázat vztah bez toho, aniž aby se v něm... citově angažoval. Nebo byl na tom jako já. Nejisté sympatie, které by možná časem vyzrály, kterým ale bylo mnohem lepší nepodléhat a neživit je falešnou nadějí.

Najednou už jsem si nebyla tak jistá, kdo z nás by z toho vyšel hůř.

"Nechme to ještě otevřené," řekla Frigga. "Janike, přála bych si, abys ještě zůstala na Asgardu. Ty, Loki, nepospíchej tolik do další války. Dejte si čas to promyslet."

"Nevkládejte na mě takové břemeno," zvýšila jsem zase hlas.

"Ty bys snad byla ochotná souhlasit!"

Prudce jsem pohlédla na Lokiho. "Nemám dost informací!"

"Neuvěřitelné," vydechl.

"Lidé umírají, a bude hůř," řekla Frigga temně. "Pokud je naděje..."

"Myslím, že bych se rád vrátil do své cely," zavrčel Loki. "Doufám, že trvá zákaz návštěv, a pevně doufám, že tam budu ušetřen všech srdceryvných přednášek o blahu lidstva."

"Není trochu pozdě začít pracovat na dítěti ve chvíli, kdy už je situace tak špatná?"

"Léčitelé, které jsme ke Strážci vypravili, mě ujistili, že pro tentokrát se ještě uzdraví," pravila královna. "Přesto musíme situaci řešit bez velkých prodlení. A nyní mě omluvte." Odplula a my zůstali s Lokim zírat na sebe.

"Jotun a pozemšťanka," utrousil. "Najednou přijdou Ódinovi vhod, když mu to vytrhne trn z paty..."

"Ta situace je celá divná," řekla jsem. "Jsi princ. Na Asgardu musí být desítky dívek, které by po tobě s radostí skočily a zplodily potomka pro blaho všech devíti světů. Asgarďané nejsou sice úplně jako lidé, ale přesto dost podobní - všude jsou takové mladé dívky, to je nevyhnutelné."

"Mám si podat inzerát?" pozdvihl Loki obočí. "Udělat výběrové řízení?"

"Myslím, že malá šuškanda mezi služebnictvem by stačila?"

"Prosím - v zájmu nás všech - už nemysli."

"Ne, vážně - to by nešlo?"

"Ale šlo. A nejspíš by to tak i nakonec dopadlo, i když těžko říct, jestli by se do toho Ódin pokusil uvrtat Thora nebo mě. Ale ty jsi pro ně výhodnější a navíc čistě domluvená spojení... nemívají tak dobré výsledky. O nás si Frigga stále ještě dělá nějaké iluze."

"Proč bych měla být výhodnější...? Aha. Jsem tu sama, bez rodiny, která by si mohla dělat nároky, a nebudu žít tak dlouho, abych začala být nepohodlná."

"Výstižné."

"Jestli jsem to dobře pochopila," řekla jsem s rozmyslem, "chceš být král. Něčeho."

"Jsem předurčen být králem."

"Pak by pro tebe možná nebylo nevýhodné mít Strážce své krve?" Loki na mě rychle pohlédl. "Nenabízím se," dodala jsem rychle. "Jen uvažuju nahlas."

"Nemám v úmyslu řešit Ódinovy potíže," řekl Loki. Náhle vypadal unaveně. "Ani si pořizovat děti v situaci, v jaké jsem."

"Jak zodpovědné."

"Myslíš si snad, že jenom proto, že ho žena cítí růst ve svém lůně, má větší nároky a péči o jeho blaho?" řekl prudce.

"No... bývá to tak."

Okamžik na mě hleděl. "Bývá." Přešel k oknu a zahleděl se ven. "Jsem vězeň na mnoho způsobů," řekl tiše. "Nikomu proti sobě nedám tak silnou zbraň."

Chvíli bylo ticho.

"Proč tě vlastně hlídají vojáci?" vyslovila jsem nahlas něco, co mi už hezkou chvíli hlodalo v duchu, v trochu křečovité snaze změnit téma. "I na Zemi máme náramky, které hlídají polohu vězně, který se musí zdržovat v určeném prostoru."

"Vskutku?" zasmál se. Vypadal docela pobaveně, když se ke mně otáčel. "Ne že by Ódin věřil svým strážím více než mým schopnostem... rád se pojistí na více způsobů." Vyhrnul si rukáv. Kus předloktí mu obepínal široký, ale ne příliš masivní pás - kdyby na něj neupozornil, považovala bych ho za nátepník. "Když překročím hranice Asgardu, exploduje. Strážemi si můj drahý nikoli-otec pouze pojišťuje, abych se, jak říká, choval slušně. Nevím přesně, co čeká, že bych nasypal sůl do jeho sudů s pivem?" Loki se trochu zamyslel. "To není špatný nápad," dodal přemítavě. "To by ťalo do živého."

"Mohl bys třeba nechat vypuknout povstání," navrhla jsem. "Za republiku!"

"Tato debata se zvrhává zcela absurdním způsobem. Nyní mě omluv - odcházím se před pletichami své nikoli-matky nechat zavřít do své cely."

"Jsem poctěna - do vězení přede mnou ještě žádný chlap neprchal."

Osaměla jsem. Zaslechla jsem ještě, že se Loki dohaduje se strážnými za dveřmi, ale těžko říct, jak to vlastně dopadlo.

Najednou jsem neměla stání. Celá ta situace byla strašně divná, nevěděla jsem jak ji vyřešit nějakým přijatelným způsobem, stále jsem měla dojem, že mám málo informací, a to, že je Loki ve vězení, se mi nelíbilo o nic víc než královně.

Připadala jsem si trochu... asi to byla hořkost. Žádný princ na bílém koni nepadl mi k nohám. Jenom zoufalec, kterého tlačili někam, kam nechtěl, s nějakou osobou, kterou považoval za podřadnou už díky jejímu původu... Loki měl tak trochu pravdu: vážně chtěl Ódin tuhle situace vyřešit pomocí oběti nevlastního syna, se kterým se nesnášeli, a náhodné kolemjdoucí? Ne že bych neměla pochopení i pro Ódina. Byl král a nechat si umírat lidi jenom proto, že si synáček odmítal vrznout...

Měla jsem sto chutí začít ječet a rozbíjet drahé čínské vázy.

Jenže dnešní porci hysterie už jsem si vybrala a na Asgardu těžko najít cokoli čínského.

Podívala jsem se na titul knížky, kterou mi Loki vytáhl z knihovny - jmenovala se Za branami života.

Přešla jsem k oknu a zahleděla se do zahrady; tentokrát se mě nikdo zachraňovat nepokoušel. Asgard jsem si zamilovala na první pohled, ale cena za to, že jsem mohla dýchat zdejší vzduch, začínala být příliš vysoká.




Žádné komentáře:

Okomentovat