Lokiho nekromantka - 7.

Co kapitola, to nějaký zvrat. Až je mi jich líto. Ale to je holt život ;-)





Plížit se palácem a dělat přitom na sebe hlasité "Pšššt!" je samozřejmě neuvěřitelně pitomé. Zvlášť když se do toho ještě hihňáte, cinkáte ukradeným korbelem, pronášíte šeptem věty jako "Musíme se plížit!" a tu a tam někdo zakopne. Sigurd trval na tom, že mě musí doprovodit, takže ve chvíli, kdy se nám povedlo otevřít dveře, a společnými silami jsme upadli do pokoje, mohl se nezávislému pozorovateli naskytnout úžasný obrázek dvou chechtajících se ochmelků, kteří se snaží vstát a přitom se neustále vzájemně srážejí na zem, a Lokiho, který sedí v křesle jako zkamenělý, s prstem v knize kam až dočetl, a přihlíží s lehce nevěřícným výrazem ve tváři.

"Jéjda, co ty tady?" zajásala jsem při pohledu na něj.

"Odbývám si svou večerní směnu," řekl. "Ještě před chvílí jsem tvé řešení - ztratit se mi z očí - považoval za důkaz logického uvažování a přiměřené dávky taktu."

"Takových hezkých věcí sis myslel o mně?" zazářila jsem. "No, a ona se mi zatím stala taková nehoda, že jsem potkala starého přítele a on tvrdil, že lepší medovinu neznám. Nepoznám. Jsem nepoznala! Dosud."

"Starého přítele."

"Nejstaršího! On, mocný plnovous a dvě kobyly. Mocný osel. Postel. Posel! Až na tebe, můj nejvěrnější. To jako že ty jsi nejstarší. Přítel. Vždycky tě tak ráda vidím! Pojď, Loki, pořídíme si miminko!"

Náhle vystřízlivělý Sigurd, s děsem v očích a hnán tou nejupřímnější touhou, se pokoušel prchnout. Nedokázal se trefit do dveří, což jsem skoro obrečela, jak mi to přišlo srandovní. Loki mu byl přičinlivě nápomocen velmi vražednými pohledy.

"Zavolám ti služebnou," vstal, když konečně odezněly poněkud potácivé Sigurdovo kroky.

"Ále, k čemu?" mávla jsem rukou, nejspíš oběma. "Snad se uložím sama a osobně svépomocně?"

"Jestli to udržíš v paměti, věz, že jsem s tebou chtěl mluvit," řekl Loki suše. "Až to bude mít smysl."

"Napíšu si to rumama, cyrilicí i metodějicí, abych nezapomněla," zabojovala jsem s přezkami těch různých kousků skorozbroje, co jsem měla na sobě. Loki, zamračený jako deset čertů, mi chtěl sebrat meč. Přitom vůbec není pravda, že mi málem spadl na nohu. Měla jsem to dokonale pod kontrolou.

"Nesahat!" plácla jsem ho přes ruku. "Víš ty, od koho ho mám? Nedám ani za nic!" Konečně se mi povedlo odepnout řemeny s pochvou a s přehnanou pečlivostí jsem ji i s mečem uložila pod pohovku. "Zbytek můžeš," souhlasila jsem svolně, nastavila ruce a Loki začal couvat ke dveřím. Když se k ničemu neměl, začala jsem si stahovat halenu sama. Prchl definitivně.

I to mi přišlo ohromně vtipné - pít se holt musí umět, nezasmála jsem se takhle ani nepamatuju. Ještě hezkou chvíli jsem se tomu pochechtávala alespoň sama pro sebe, zatímco jsem se z nějakého dobrého důvodu pečlivě ukládala pod stolem ke spaní. Nejspíš jen skutečnosti, že Loki tu služebnou opravdu zavolal, jsem mohla děkovat za to, že jsem se neprobudila s pořádnou rýmou, protože mi zavřela okna a hodila mi přes záda přikrývku. Možná si domů taky nějakou pořídím.

Nebo, ještě lépe, už nikdy nebudu pít.

Ráno bylo docela v pohodě. Probrala jsem se, pokusila se vstát a bouchla se hlavou o stůl, chvíli pak bušila dobrovolně, když jsem vzpomínala na svůj včerejší výstup, a zvesela vykročila do nového dne. Vždycky jsem měla dobré spalování, opice je pro ty druhé. Bylo mi dobře, svět byl krásný, a jen co přijdu na to, jak se omluvit Lokimu, bude úplně nejkrásnější... nebylo by lepší plížit se kanálama? Ksakru.

Probudila jsem se přeci jen později než obvykle, a tak jsem díky jakémusi pocitu odpovědnosti běžela rovnou na cvičiště - tedy po té, co jsem delší chvíli zběsile hledala meč, který se kdo ví jak dostal pod pohovku. Dorazila jsem ještě včas, ale Sigurd nikde. Usadila jsem se na schodech a trochu pomaleji si dokousala svou narychlo sebranou placku. Došlo mi, že poprvé jsem trefila bez cizí pomoci. Alespoň něco dobrého.

"Mám pocit, že Sigurd vyspává opici," pravil náhodný kolemjdoucí bojovník při pohledu na mé čekající já.

"Díky!" zahuhlala jsem plnou pusou. Takže mám asi... volno?

"Neraduj se," zadupaly kroky po schodech. "Co vydrží ženská, zvládnu já taky."

"Výborně," řekla jsem, a protože jsem netušila, jak se na něj tvářit, nasadila jsem odhodlaně bojový výraz. "Chytám druhý dech. Dneska ti to nandám." Což nebylo moc na místě, ale stejně jako jsem nevěděla, jak se tvářit, nevěděla jsem už vůbec, co říkat. Naštěstí se zdálo, že o včerejšku mluvit neplánuje.

Nezdržoval se tentokrát žádnými parádičkami a rovnou zaútočil. Málem jsem si ukousla prsty se zbytkem snídaně a tak tak stačila tasit. "Necpi tam ty ruce!" Delší chvíli mě pak v rekreačním tempu pro něj a ve vražedném pro mě proháněl po nádvoří. "Dej vědět, až začneš doopravdy." Až jsem začala mít dost. "To byl ten druhý dech? Kde zůstal první?"

"Pche." V krku jsem měla jak ve hladomorně. Přeci jen včerejšek neprošel zcela bez následků. "Skočím se napít a můžeme pokračovat."

Šel za mnou; příjemné zátiší u fontánky v zákrutu hradeb patřilo pro tu chvíli jen nám a zurčení vody klidnilo mysl i tělo. Sigurd se přitočil blíž a aby dosáhl na vodu, s nenucenou samozřejmostí mě chytil kolem pasu. Lehce jsem se vymanila. Pohlédl na mě a když jsem mu ustoupila, aby měl dost místa, přikročil naopak ještě blíž.

Trochu jsem zavrtěla hlavou.

"Včera ti to nevadilo."

"To myslíš, jak jsme se zpití pod obraz potáceli domů? Mrzí mě, jestli jsem v tobě vzbuzovala nějaké naděje. Brala jsem to čistě kamarádsky."

"Ale nemuselo by to tak být." Natáhl ruku a položil mi ji na tvář. Na okamžik jsem zavřela oči a trochu jsem pohnula hlavou, abych si vychutnala ten dotyk. Jak jen mi chybělo docela obyčejné objetí! Ale já bych dál nechtěla a jemu by to nestačilo. Ach jo.

"To by ode mě bylo dost nefér," povzdechla jsem si s úsměvem. "Jsem teď tak hladová po dotyku, že by mi nešlo o tebe, ale o tvou vstřícnost."

"Už bych se nějak smířil..."

Rozesmála jsem se. "Sigurde! Jsi ochoten být můj učitel? Pokud ne, neřeknu nikomu proč, a skončíme to. Pokud ano, držme se ale jen toho."

"Takže to, co mezi námi bylo..."

"Hej! Nic nebylo. Na mou duši, teď mám jiné starosti. Například jsem pořád ještě nevymyslela, co řeknu Lokimu. A že tohle bude chtít hodně pokornou omluvu."

"Proč?" pokrčil Sigurd rameny. Zjevně už před ním svůj ostych ztratil.

"Protože mu nechci dělat věci těžšími, než jaké je už má," řekla jsem. "Proto. A protože jsem se chovala opravdu nevhodně. Vlastně upřímně doufám, že si to celé pamatuji špatně, protože jestli jsem mu navrhovala... ou. No nic, jsem ještě naživu, tak si třeba myslel, že špatně slyšel."

"Dobře. Pro dnešek končíme."

Jen jsem zamrkala překvapením - a vzápětí byl pryč. Zřejmě uražená mužská ješitnost.

Vypila jsem ještě hromadu vody, zatímco jsem pomalu vychládala a nechala myšlenky si jen tak na volnoběh bloudit hlavou v naději, že třeba omylem narazí na něco užitečného.

Nevymyslela jsem nic.

Vracela jsem se právě do svého pokoje, když se Sigurd objevil znovu. Vypadal zkroušeně.

"Omlouvám se za dnešní ráno," řekl. "Nebude se to opakovat."

"V pořádku," odpověděla jsem váhavě. "Každý někdy není ve své kůži." Vlastně to vypadalo nadějně. Jako učitel mi docela vyhovoval.

"Odpoledne si to vynahradíme," usmál se trochu. "Nebo jsi také právě vstávala a sypu si tu popel na hlavu zbytečně?" Pokývl mi na pozdrav a pokračoval dál, takže jsem si mohla užít svého aha pocitu v pohodlném soukromí.

... ale mohlo mi to přeci dojít! Sigurd by se mě nepokoušel balit princi pod nosem, ne po té, co včera večer viděl. Kde jsem nechala soudnost?

Loki už seděl ve svém obvyklém křesle a jako vždy listoval nějakou knihou. Sotva ke mně zvedl hlavu.

"Tak ti nevím," řekla jsem místo pozdravu, "to jsi začal žárlit nebo to byl projev poněkud infantilního smyslu pro humor? Chtěl sis mě... prověřit? Nebo je to nějaká nová balící technika?"

Nepatrně, ale opravdu jen velmi nepatrně se zarazil. Teď už jsem za pozornost stála.

"Ani jedno z toho," řekl pak rozvážně. "Vlastně jsem doufal, že získám dost podkladů k tomu, aby se Frigga vzdala svého plánu."

Nádech. Výdech. Hlas se mi klepal opravdu jen zcela nepatrně, když jsem říkala: "Už mi tohle nikdy, nikdy nedělej, buď tak laskav."

Zpytavě se na mě zahleděl. "Kdo myslíš, že jsi," pronesl zvolna, "abys mi diktovala, co mohu a co nemohu?"

Mohla jsem začít ječet. Nebo na něj alespoň začít štěkat. Obojí by bylo rozhodně uspokojující. Místo toho jsem se usmála. "Nejpokornější služebnice, samozřejmě. Princi." Dala jsem si záležet, aby to vyznělo hodně nehezky. "A za včerejšek se ti omlouvat nebudu. Zachoval jsi se dnes mnohem trapněji než já včera."

Trochu jsem si to pokazila, když jsem za sebou práskla dveřmi do ložnice.

Tak. To jsem se tedy předvedla... kolik nám je, probůh, šestnáct? Buď to, nebo jsme dvě hysterky po dvacetiletém manželství. V očích jsem ucítila nepříjemný tlak. Ne, nebudu brečet, jsou to jenom nervy. Přesně co jsem nechtěla se mi teď povedlo ve dvou minutách...

Otevřela jsem dveře a opřela se o ně. Loki se otočil od okna a zahleděl se na mě.

"Mohli bychom předstírat, že se posledních deset minut nestalo," navrhl Loki přesně to, co jsem chtěla navrhnout já.

"Možná rovnou celé dopoledne," přidala jsem si.

"A snad i včerejší večer..."

"Co kdybychom se rovnou tvářili, že jsme se nikdy předtím neviděli?"

"Tolik snahy předpokládá, že máme důvod vycházet spolu co nejlépe."

Musela jsem uznat, že na tom něco bylo. "Máme společného nepřítele," nadhodila jsem. "Plány na naše sbratření."

"Chtějí nás dát dohromady a bojovat proti tomu budeme tím, že se dáme dohromady? Excelentní plán," pravil vážně.

"Loki," pozvdechla jsem si a klesla jsem do křesla. "Co mám dělat?"

Přikročil blíž. "Uteč."

Prudce jsem zvedla hlavu. "Cože?!"

"Uteč," zopakoval.

"Je to tak... vážné?"

"Ano."

"Nedovedu si představit, jak to udělám... to mám Heimdalla uplatit?"

"Kromě hromady čaje ti dlužím jeden pokus o útěk," zableskly se Lokimu pobaveně oči, "jen doufejme, že bude úspěšnější. Jsou i jiné cesty než kolem Heimdalla. Vezmu tě k bráně na Zemi, a musí to být brzy. Umíš jezdit na koni?"

"Ne."

"Pak se pokusím sebrat člun. Je nápadnější, ale rychlejší. Mohlo by to vyjít."

"To je to, o čem jsi se mnou chtěl mluvit?"

"Ano. Frigga tě nepustí, protože je přesvědčená, že soustavnému tlaku se nakonec podvolíš. A ty by ses opravdu podvolila, ke své škodě. Pokud ne, předpokládám, že by otec dal průchod své nelibosti navzdory všem slibům... vězení už znáš. Jsi jen člověk. Nesnaž se stát součástí toho všeho."

"A ty mi pomáháš proto, že...?"

"Nebudu jejich nástroj."

"To zní... abstraktně."

"Je to pro mě důležité."

"Fajn. Kdy vyrazíme?"

"Tři hodiny před soumrakem. Obstarám vše potřebné, ty si vezmi jen svoje zbraně."

Dávalo to smysl? Nedávalo.

Pokoj mi byl malý, když jsem pobíhala sem a tam, protože jsem nevydržela jen tak přecházet, a nejlepší by bylo asi postavit mě do kolečka pro křečka. Lokiho motivace mi byly úplně nejasné. Královniny vlastně také. Bylo to celé jako špatně poskládané puzzle...

Ach. Ovšem.

Loki to odhadl lépe než já, nejspíš proto, že si nedělal iluze o sobě samém.

Frigga se už nesnažila o to, aby mě Loki začal mít rád. Nešlo o něj.

Šlo o mě.

Podcenila jsem ji, a bylo mi pramalou omluvou, že takových lidí jsem potkala velice málo. Ale ona konečně není člověk... že? Doplatila jsem málem na svou domýšlivost, na přesvědčení, že přeci tak dobře vidím do druhých. Jenže to mi na asgarďany fungovalo mizerně a navíc jsem nějak pozapomněla na to, že stejně jako já vidím do druhých, mohou oni vidět do mně.

Nyní jsem to už před sebou viděla zřetelně. Frigga ze začátku neměla tak úplně jasno, čeho chce dosáhnout, kromě toho, že nás chce mít pohromadě, ale došlo jí to rychle. Není potřeba pacifikovat Lokiho, to je beztak mamutí úkol, a nejistý. Stačí srovnat do latě mě. Dobře odhadla, že mě stačí dát s kýmkoli dost dlouho dohromady, a začnu si za něj připadat odpovědná, budu ho mít čím dál raději a budu mít sklony se o něj starat. U Lokiho to bylo obzvlášť snadné, vzhledem k jeho celkové situaci a k tomu, že už jsem to vlastně na Zemi dělala.

To znamenalo, že jsem něco mohla dosáhnout i sama. Svést Lokiho? Možná. Vlastně určitě. Přijímal mě docela dobře a v takovém případě je skoro vyloučeno, aby si odhodlaná ženská nenašla příležitost.

To byla motivace a plán Friggy.

... asi. Dávalo to smysl jen při velmi letmém pohledu. Jenže mě nic jiného nenapadlo.

Lokiho mi jasná nebyla vůbec. Nejspíš by měl snadnější, kdyby mě omylem upustil někam do hradního příkopu, když pominu, že jsem tu příkop nikde nezahlédla, a vlastně nikdo neříká, že přesně o tohle mu jde při údajném útěku... chce se ně zbavit? Nebo v sobě skutečně má pocit dluhu od událostí na Zemi a je ochoten se odvděčit? Tak moc chce sabotovat snahy svých královských nikoli-rodičů? Ještě něco docela jiného?

A nejspíš všechno naráz...

"Samota na věčnosti... samota v údolí plném stínů."  Neváhala jsem. Možná nebylo moudré odkývat Lokimu tak nejasné důvody k útěku, ale jestli jsem mu něco bezvýhradně věřila, tak to, že bych se do toho coby pouhý člověk neměla zaplést.

Nebyla jsem schopná jít odpoledne na cvičiště. Zbaběle jsem poprosila Sennu, ať to Sigurdovi vyřídí; vypadala pobaveně. Zůstala jsem ve svém pokoji a četla si knihu o podsvětí. Zpočátku jsem pracně luštila řádek po řádku, pak mě má dobrá víla - stále je řeč o Senně - seznámila s existencí něčeho, co vypadalo jako tabulka skla, a co mi text převádělo do srozumitelné latinky, a mohla jsem se začít soustředit i na obsah. Počtení to bylo skutečně zajímavé, a když se objevil Loki se svou obvyklou suitou plecháčů a pozval mě na procházku do zahrady, vzala jsem si ji sebou. Vojáci se naštěstí rozhodli počkat před branou.

"Stejně bych byla klidnější, kdybych věděla, proč to děláš."

"Líbí se mi představa, že vypálím Ódinovi rybník."

Při pohledu na napětí v očích jeho usmívající se tváře mé teorie provedly další veletoč. Byla jsem ve svých úvahách příliš sebestředná. Frigga se jistě snaží mě do toho zatáhnout, protože co kdyby to vyšlo, ale nejvíc jí jde o to, aby Loki vzal celou tuhle záležitost za svou; aby byl ochoten ji vyřešit prostě proto, aby měl od ní konečně pokoj. Jakkoli vyřešit, se mnou nebo beze mě. A Loki vzal a řeší, i když patrně jinak, než čekala.

"Tolik námahy jenom proto, abys ho naštval?"

"Mám strávit zbytek života ve vězení. Z Asgardu se nemohu hnout, na každém kroku mě hlídá zámecká stráž a mám povolený jen velmi omezený okruh činností. Ne že bych teď vyloženě neměl co lepšího na práci, ale svým způsobem nemám - navíc jsem ti mírně vděčen za to, co jsi na Zemi udělala, a dokud ten pocit nevyprchá, můžeš z něj těžit. Pojď tudy."

"Asi je na tom nejhorší, že mě zachraňuješ přede mnou," řekla jsem a protáhla se za ním mezi dvěma keři. "Před tím, že nakonec kývnu tomu, co po mně Frigga chce. Nebylo by snadnější mi to vymluvit?"

"Tohle je ale mnohem zábavnější - a jistější." Ouha. On tohle možná dělá kvůli Thorovi, protože který z nich by byl otcem je z hlediska výsledku vlastně lhostejné... vážně si myslí, že bych na to kývla?

"Polez."

Běželo tu naráz příliš mnoho plánů a bylo by určitě zajímavé vědět, jestli se v nich alespoň někdo vyzná.

Dorazili jsme k vysokému plotu z tepaných mříží, od pohledu velmi malebná záležitost, pokud se po vás nechtělo, abyste ji zkoušeli přelézt. Loki se vyšvihl do koruny stromu a zřejmě se chystal překročit na další větve tak, aby se dostal na druhou stranu. Jen jsem přejela pohledem ten hladký kmen.

"Máš o mých schopnostech velmi optimistické představy."

Když jsem po něm o chviličku později šplhala nahoru klasickým stylem koleno - ruce - rameno, aby se vzápětí i s celou mojí vahou bez problémů zdvihl ze dřepu a ještě mě zdvihl na dlaních vzhůru, snažila jsem se nezačít kvíkat a hlavně zapomenout, kolik sakra vážím. Ale dosáhla jsem na větve a s trochou heroické snahy jsem se vyškrábala tak, že jsem ji objímala rukama i nohama... zespodu. Loki znovu vyskákal stylem "jsem kreslená postavička a nadnáší mě čirý vzduch" a vzápětí už mě vytáhl na bidýlko.

"Máš úžasnou sílu," řekla jsem trochu udýchaně. "Měl bys mě sbalit do batohu na záda a vzít to klusem."

"Ty bodce na plotě jsou tupé," odpověděl, zatímco jsme popolézali po stromě výš. "Můžeš na ně opatrně stoupnout. Sleduj pozorně, co udělám. Nakročíš si, chytíš se tady nahoře, stoupneš jednou nohou a skočíš. Neodrážej se, ať nerozhoupeš větve."

Než jsem stačila upozornit na jisté slabiny plánu, jako že třeba ten plot je dobré čtyři metry vysoký a z takové výšky já skákat nemohu, přešel po větvi, došlápl si na jeden ze zmíněných bodců a seskočil k zemi. Pohyboval se elegantně a pružně a mohla jsem jen tiše závidět.

"Chytím tě," ozvalo se polohlasem. "Pospěš si."

Zaťala jsem zuby a opatrně vykročila po větvi. Vcelku jsem věřila, že mě dokáže chytit, ale i tak to z té výšky bude pěkně nepříjemné. Neměla jsem grif na to, jak skákat někomu do náruče. Vyřešilo se to samo, protože o plot jsem napůl zakopla, a situace, kdy jsem visela jen za ruce - naštěstí na té správné straně - mi už moc možností nedávala. Polila mě krátká, ale intenzivní hrůza. Můj útěk skončí zcela nedůstojně dřív, než skutečně začne, zcela lidsky zlomenou nohou.

"Teď."

Pustila jsem se. Let to byl kratičký, dopad nepříjemný, a nechat se držet v náručí přesně ta věc, které bychom se měli v zájmu nás obou vyhnout. Ale zaplavila mě taková úleva, že jsem ho na okamžik prudce objala.

"Díky!" vydechla jsem. Hezky voněl. Byl opravdu nejvyšší čas utéct od něj někam hodně daleko, ze svých vlastních soukromých důvodů.

"Tudy."

Prošli jsme další hromadou zeleně, chvílemi po čtyřech, a občas krok za krokem s úmornou trpělivostí rozplétali větve; až jsme se vynořili na břehu řeky. Čekal tam úhledný člun s nějakými balíky na palubě. Minimálně jeden byl chlupatý - ale nehýbal se.

"Kdy jsi to stačil připravit?"

"Občas se mi podařilo vojákům podstrčit svou iluzi," odvětil lakonicky. "Stejně jako teď ji občas zahlédnou mezi stromy, kde se spolu procházíme. Už ale nevydrží dlouho."

To znamenalo, že tenhle plán už nějakou chvíli běží, a Loki vůbec nepochyboval, že budu souhlasit.

Nemohlo mi to nepřipomenout chvíle na Zemi, kdy jsem ho komandovala krok za krokem já. Role se dokonale obrátily a pozice toho bezmocného mi vůbec neseděla. Bylo to snadné v tom, že jsem mu věřila; neměla jsem problémy akceptovat jeho pokyny. Ale stejně bych byla raději schopná aktivně rozhodovat, a to, že jsem byla poponášena, pohazována a odkládána na místa, kde jsem zrovna nepřekážela, ve mně vzbuzovalo menší rozmrzelost.

Lokiho to samozřejmě netrápilo. Loďka vyrazila kupředu a v hlase mu zněl úsměv, když polohlasně zvolal: "Vzhůru za svobodou!"

Zpočátku jsme spolu nemluvili. Voda byla prudká a Loki se snažil plout rychle, nespouštěl oči z řeky před námi a kormidlo svíral pevně. Trochu se usmíval a vsadila bych se o cokoli, že se dobře baví. Vlastně jsem se nemohla zbavit dojmu, že můj útěk mu posloužil jenom jako záminka k tomu, aby měl alibi pro malou adrenalínovou akci. Loďka nadskakovala v peřejích a tu a tam na nás cáklo pár zbloudilých kapek.

Po nějaké chvíli jsem si to dokázala začít i užívat. Čert vem okolnosti! Carpe diem! Kam se hrabou Benátky a nějaké trapné gondoly s mrňavými italskými chlapíky na tenhle elfí člun, rychlou vodu a Lokiho za kormidlem! Motivovala jsem sama sebe tak úspěšně, že za chvíli jsem měla co dělat, abych se zběsile nekřenila od ucha k uchu. Výhled na Asgard z řeky byl totiž úchvatný.

Protože jsme pluli proti proudu, nečekala jsem, že by se cesta zklidnila. Ale když jsme se dostali z dohledu města, koryto řeky se rozšířilo a hladina se zklidnila. Loki už tak nespěchal, pohodlně se usadil a kormidlo přidržoval jenom jednou rukou.

"Na noc se zastavíme," řekl. "V řece jsou kameny a nebylo by moudré pokoušet štěstí. Zítra poplujeme dalších několik hodin a kolem poledního se dostaneme k úpatí hory. Vystoupáme do sedla," naznačoval zaujatě rukama tvar kopců, "a přejdeme do údolí, kde je jeskyně, která tě provede do tvého světa. Ten průchod je malý a budeš muset jít po čtyřech, ale až budeme tam, už tě nic horšího nečeká."

"To nezní zase tak děsivě, jak by mohlo," řekla jsem váhavě. "Počítáš doufám s mými," gr gr gr, "pozemskými možnostmi?"

"Ale jistě. Dokud budeš mít vůli, cesta nám bude otevřená."

S vůlí jsem obvykle problémy nemívala, v nějakých běžných kategoriích. A nějak moc na krev to snad nebude...?

"Ten průchod snad není hlídaný?" napadlo mě po chvíli dumání, co se mi na tom nezdá.

"Našel jsem ho já a nikomu ho neukázal," řekl Loki vesele. "Takových průchodů do jiných světů je víc, ale bývají jen malé, nestabilní a dočasné. Asgard je křižovatka světů a přitahuje takové anomálie."

"Tak jen doufám, že nebude nestabilní, zrovna když budu uvnitř..."

Loki mi potom, nezvykle uvolněný a klidný, vyprávěl o dalších světech Yggradssilu, a znovu jsem zalitovala, že musím odejít tak brzy. Ovšem zůstat by mi nepomohlo: z podsvětí - protože nějakého toho potomka bych tam samozřejmě samotného nenechala - bych si beztak neužila nic. Chvíli jsem se zkoušela naštvat na Friggu, že mě staví do takové role, ale moc mi to nešlo. Měla před sebou situaci, kterou potřebovala vyřešit, a dělala, co bylo třeba.

Místo toho jsem se rozhodla soustředit na věci, které mě čekají na Zemi.

"Provedl ti ten kožich něco?" zeptal se Loki trochu posměšně a já si uvědomila, že se zuřivě mračím na hromádku zavazadel. "Za svého života byl sice nebezpečný, ale už své hříchy odčinil."

"Jenom přemýšlím nad tím, jak dobrý život mám na Zemi," řekla jsem a samotné mi to znělo nenadšeně. "Užitečná práce, dobří přátelé, mám ráda svůj byt a v každé chvíli se mám na co těšit."

"Možná mi můj pobyt v cele přestává připadat tak bezútěšný."

"Ále, ty zase chceš být králem, to je také divné. Svůj život jsem si zařídila po svém a to není tak málo. Jen tady... celý nový svět k objevování, který jako by vystoupil ze snu."

"Přesto jsi mluvila o tom, že se chceš vrátit za umírajícími."

"Je ti ta myšlenka tak cizí?"

"Já se starám o živé."

"No jistě. Ale ty musíš - já nemusím. Takže se mohu starat o ty, kteří to potřebují víc."

"Měla ses stát aštarou."

"Co je to?"

"Duchovní."

Trochu jsem se zasmála. "Víš, že jsem o tom vážně chvíli uvažovala? Že bych byla farářkou. Ale necítila jsem se na to opravdu. Říkala jsem si, že faráři by asi přeci jen měli být raději věřící. "

"Jsi příšerný materiál na cokoli. Vyprávěj mi o svých lidech."

Zaváhala jsem. "Díky tobě musím hodně myslet na paní Moritzovou," začala jsem obezřetně. Narodila se už před válkou a byla židovka. Vyprávěla mi, že když rodina dostala povolávací lístek k transportu, její matka se rozhodla schovat ji k cizím lidem. Paní Moritzová tam prožila celou válku, jen trpěné dítě, vydávané za příbuznou - schovat dítě bylo přeci jenom snadnější než dospělého. Často měla hlad, byla dlouhá období, kdy směla ven jen v noci a celé týdny trávila v malé skrýši za falešnou zdí. Měla své matce za zlé, že ji nevzala sebou, že ji opustila... Ten tábor, do kterého její rodinu odvezli, byl vyhlazovací, nepřežil nikdo. Ale ona to své matce stejně nikdy nedokázala odpustit.

Když jsem domluvila, Loki chvíli mlčel.

"Nevidím žádnou podobnost," řekl nakonec.

"To protože ji neznáš. Ona ti má taky takové jasně modré oči..."

Pousmál se a neřekl už nic; nedal nijak najevo, jestli věděl, co chci říct, a já už si tím možná sama nebyla jistá. Stmívalo se a bylo zase třeba víc dávat pozor na cestu. Řeka zpívala a nad hlavou nám přeletělo veliké hejno ptáků, stromy se skláněly nad vodu a koupaly si v ní konečky větví. Tu a tam na břehu stála velká, kozorohům podobná zvířata, která se přišla se soumrakem napít - sledovali nás nehybně, dokud jsme nezmizeli za zákrutem. Dívala jsem se do temnícího nebe a připoměla si tak všechny důvody, proč jsem utíkala z města při každé příležitosti. Tohle bylo... strašně fajn.

Konečně si Loki vyhlédl vhodné místo, kde jsme ve skrytém dolíku pár kroků od břehu rozdělali malý oheň. Z té chlupaté věci na palubě se vyklubal úžasný dlouhý plášť, který, jak jsem byla poučena, mám zatím jenom na noc a později si ho obleču do hor. Byl opravdu velmi teplý a začala jsem mít jistou obavu, že nás možná nečeká jen procházka přes oblé kopečky.

Lehli jsme si každý z jedné strany ohně, dřevo praskalo a jiskry vyletovaly do vzduchu, a noční vzduch voněl smůlou. Vysoko nad našimi hlavami se třpytily hvězdy v obrazcích, které jsem nedovedla pojmenovat, a stejně se třpytily i Lokiho oči.

- Pokračování -