Upgrade: před-před-předposlední kapitola.
"Tohle byste měli vidět," řekl Fury, jediný z
nich, kdo ještě zůstal u monitoru s přenosem z raskorikanovy haly. O stůl se
opíral zaťatými pěstmi a mračil se jako čert.
Tony bleskově doklepával posledních pár pokynů a nakročeno
měl spíš k Lokimu, který se právě pracně zvedal pomocí ztuhlých rukou do sedu a
dezorientovaně potřásal hlavou. Nevypadal vůbec dobře, něco se dělo, rozhodně,
dělo se to právě teď a dělo se to špatně. V podivně lesklých očích měl strach a
rty se mu chvěly. Z nějakého důvodu mu dokonce začalo mizet oblečení, napřed
plášť, což nebylo nic neobvyklého, ale potom i kabátec; zůstal jen v lehkých
kalhotách a haleně a bos. Tonyho to zmátlo. Tohle nemohlo být způsobené nějakým
kolísáním magie, oblečení byla záležitost technologie, však měl sám taky takové
– ale občas reagovalo na duševní rozpoložení, alespoň v náhlém boji či
ohrožení, kdy neprostupná vrchní vrstva přišla vhod - ale podle téhle logiky se
Loki právě chystal jít si vyčistit zuby a šup do postele.
"Tak to je síla," prohlásil Clint procítěně. Spolu
s Natashou – která ale ve skutečnosti většinu pozornosti upírala na Lokiho,
přenos sledovala jen jedním okem a ještě stíhala Clintovi, kterého posadila
před sebe na židli, dovázat úhledný obvaz – se přidali k Furymu a minimálně
oba muži zírali na obrazovku s přenosem z raskorikanovy haly jako uhranutí.
"Děje se něco?"
"On vyšuměl," řekl Clint. Po lécích, které do něj
Natasha nacpala, vypadal vesele a plný sil a oči mu podezřele svítily; určitě
bylo lepší se neptat, co to bylo, a jak na tom bude, až vyprchají. "Pak se
určitě koukni na záznam. On prostě vyšuměl!" Zřejmě zapomněl, že to není
jedna z virtuálních obrazovek, a monitor otočil rozverným plácnutím, až se
obraz na protest proti takovému zacházení zavlnil širokými pruhy. Clint s provinilým
pohledem rychle docvakl napůl vypadlý kabel.
Nádrž skutečně nevypadala stejně jako dřív. Neurčitě kalná
břečka teď měla barvu hořčicové žluti, nepříjemnou a varovnou, a jako by se ve
spodní části podivně nadouvala, ačkoli materiál, ze kterého byla vyrobená, byl
kvalit vpravdě kosmických. Ale hlavně byla mnohem průsvitnější než dřív – a
vůbec se nezdálo, že by uvnitř ještě někdo, nebo něco plavalo.
"Nějak jsem čekal, že tou autodestrukcí myslí
sebezničení," řekl Fury, "ale už si tím nejsem tak jistý." Ke
dveřím se skoro rozběhl.
"Rozpustil se," zasmál se Clint a vzápětí se
trochu zamračil, jako by mu bylo podezřelé, že mu něco takového přijde k
smíchu.
"...to zkontrolovat," zaslechli ještě od Furyho.
"Bruce bude příšerně zklamaný," konstatoval Tony.
"Doufal, že ho budeme moci prozkoumat - zní to, doufám, líp než
vykuchat?" Sklonil se k Lokimu.
"Anthony," vypravil ze sebe Loki, sotva na něj
dokázal zaostřit pohled, hlas ještě trochu přerývavý z dlouhého bezvědomí.
Popadl ho chvatně oběma rukama a přitáhl si blíž. "Poslouchej mě pozorně.
Blokáda Země právě skončila, rozpadá se, ještě pár hodin, ale ne víc...
Nestarejte se už o raskorikany... můj otec tu bude brzy, i kdyby se snad ještě
pozvedli k boji, poradí si s nimi." Tony natáhl ruku a popadl něčí hrnek s
vodou, přiložil ho Lokimu k ústům. Ten si ho přidržel chvějící se rukou a
žíznivě vypil snad na jediný lok. Skutečnost, že Loki tak náhle nazývá Ódina
svým otcem beze všech nenávistných dodatků, působila nedobře a tak trochu
podezřele, ale Tony se nechystal na to upozorňovat, i kdyby náhodou bylo kdy.
"Pane, ta nová mimozemská loď míří k Zemi,"
pronesl Jarvis. "Konstrukce neznámá, neodpovídá ničemu z naší
databáze." Což nebyla moc užitečná informace, protože pozemská databáze
mimozemských lodí byla mírně řečeno ubohá.
"Ale co ta druhá raskorikanská loď?" zeptal se
Tony. Chtěl pomoct Lokimu se posadit, ten se ale tak urputně pokoušel postavit
na nohy, až nezbylo nic jiného. "Jarvisi, pokračuj v monitorování."
"Není žádná druhá loď," vyrazil ze sebe Loki s
jakýmsi chmurným zadostiučiněním a Jarvis, jako by na takovou narážku čekal,
oznámil: "Pane, ta nová mimozemská loď podle všeho zaútočila na
raskorikanskou loď. Detekuji na její pozici záření odpovídající předpokládané
intenzitě při explozi motorů. Čekám na ověření."
"Musíte pryč," pokračoval Loki a napřímil se.
Fyzicky se sbíral nezvykle pomalu, ale přeci, jen kůži měl na dotek nezvykle
chladnou. Tony cítil ozvěnu jeho magie, jako by tu probíhalo něco na úrovni, do
které nemohl vidět a o které nic nevěděl. "Všichni. Budou tu brzy – vší
mocí, kterou nad midgarďany máte, musíte dokázat, aby je nikdo nevyprovokoval –
nic víc..." Vypadal teď ve svém strachu nesmírně mladě, a v tom
nedostatečném oblečení dvojnásob, a Tony si nemohl nevzpomenout na Bruceho,
který se zmiňoval, že je ho tak třeba brát – ani na to, jak i v tomhle jsou si
se Sygin podobní, v tom ostrém přechodu mezi naprostým klidem a jeho ztrátou, v
tom, kolik křehkosti se tak náhle ukáže na povrchu. Rovnou si při té
příležitosti v duchu oznámil, že nebude neustále hledat důkazy o tom, co ti dva
mají společného; ale všechny tyhle věci mu ve skutečnosti zabíraly jen nepatrný
zlomek mysli.
"Zničení raskorikanské lodi potvrzeno!" zvolal
Jarvis.
"Fajn," opřel Lokiho o nejbližší židli,
"ledacos vyřešeno, takže my –"
"Musíte pryč," opakoval Loki důrazně.
"Natasho," houkl Tony a vrátil se ke svým
obrazovkám, kam zatím naskákala řada reakcí na jeho předchozí vysílání a
varování, "jak je na tom Bruce?"
"Sygin říká, že ho přemluvila ke spánku, ať tím myslí
cokoli," odvětila Natasha. "Jsou oba v quinjetu a v pořádku."
"Pane, loď se blíží k oběžné dráze," řekl Jarvis.
Lokiho, který se konečně udržel na nohou bez opory, ta zpráva málem znovu
dostala do kolen.
"Probůh, čí?" podivil se Stark trochu zmateně,
protože si hned nedokázal srovnat, že by se sem ti noví dostali tak rychle.
"Musíte co nejdál ode mě!" vykřikl Loki a pohnul
se směrem ke dveřím, jako by se chtěl rozběhnout ven do horského údolí, i když
místo běhu to bylo klopýtání od jedné opory ke druhé. Udělal však jenom pár
kroků, když jako by ho udeřila neviditelná mocná pěst. Vylétl do vzduchu a
udeřil o stěnu, prolétl jí skrz a zastavil až o tu další, i když i tu málem
prorazil - ošklivé zadunění, k zemi dopadl skoro bezvládně. Tony se vrhl k
Bruceho počítači, aby zjistil, jak to vypadá venku a kdo na ně útočí, ale
nedoběhl. Podlaha pod nohama se mu pohnula, zavrávoral, a i když se ještě na
poslední chvíli stačil chytit stolu, ani ten už o chvíli později nebyl
dostatečnou oporou.
"Okamžitá evakuace!" zahulákal Fury do vysílačky,
až jim zazvonilo v uších. "Raskorikan protrhl nádrž a..." Nezřetelné
zapraskání. "... šíří se všemi směry..."
Celá základna jako by se začala bortit, Tony v první chvíli
pomyslel na zemětřesení, ale to byl samozřejmě nesmysl, to jen nějaká mocná
síla hýbala s celou tou kompaktní stavbou a cloumala jí, týraný kov vzpěr
skřípěl a ohavný zvuk bortící se konstrukce dostatečně výmluvně naznačoval, že
uvnitř přestává být bezpečno.
Vrhla se k němu Natasha, odhodila ho stranou tak, aby mu
padající vzpěra nesrazila hlavu, a postrčila k východu. Zřejmě byl nejvyšší
čas, protože veřeje se začínaly kroutit do podoby, kdy se zdálo, že záhy
nebudou průchozí. Očividně byla odhodlaná se o něj postarat - tak tohle bylo skutečně trapné.
"Pomoz raději Clintovi," zakřičel a Natasha si
našla čas na krátký pohled plný despektu. No ovšem. Tony Stark bez brnění byl
jako vždy nejslabší článek, slabší než Clint s otřesem mozku, který se už
ostatně excelentním skokem, jakého by Tony sám o sobě nikdy nebyl schopný, se
přes všechny trosky dírou ve zdi dostal k Lokimu, a když zjistil, že ho
nedokáže snadno zvednout – Loki byl navzdory své postavě těžký jako cent, to
věděl Tony dobře – jediným škubnutím nad ně přitáhl stůl a ochránil je tak oba
před padajícím stropem.
"Ale zase jsem strašně chytrý," zabrblal.
"Děsně," odvětila. "Víc kliků po ránu,
Starku."
"Někoho si na ně najmu, ok?"
Pak už na ně Tony neviděl, světla zablikala a zhasla,
modravé virtuální obrazovky se rozprskly jako by byly jen z hrsti prachu a
obrysy věcí kolem se od sebe daly rozeznávat jen díky poslednímu pevnému
monitoru, který jel na záložní baterii a dosud nespadl na zem.
"Jarvisi," zkusil, ale odpovědělo mu jen slabé
zapraskání statické elektřiny. "Jarvisi, oblek!" vykřikl, na chvíli
zapomněl, že všechny, které tu měl, skončily rozdrcené při kolapsu reaktoru.
Natasha ho ale nekompromisně táhla ven, nechápal, jak se
může tak dobře orientovat ve všem tom hlomozu a prachu a zmatku, obratně ho
protáhla kolem sršících drátů elektrického vedení, na chodbě naštěstí slabě
zářily obdélníky nouzového osvětlení těsně nad zkroucenou podlahou. Museli se
vyhnout místům, kde už scházely kovové rošty úplně, protože pod nimi bylo jen
kamení, ovšem několik metrů hluboko.
"Sygin, musíš zapnout maskování quinjetu... Sygin, ozvi
se! V kokpitu modré tlačítko označené přeškrtnutým okem... taková Clintova
čmáranice - Sygin?"
Tony si uvědomil, že různé verze téhož opakuje už hezkou
chvíli dokola. Frustrace v jejím hlase mu dostatečně napověděla, že spojení
nefunguje.
Cítil na hrudi podivnou tíhu, jako by reaktor pracoval nějak
jinak, i když nedokázal úplně postihnout druh té jinakosti; ne že by měl čas
nad tím přemýšlet. Trochu zalapal po dechu, ale tělo ho dosud poslouchalo, tak
to zkusil ignorovat, i když srdce mu bušilo a před očima se míhaly nepříjemné
mžitky; ale to mohlo být i tmou a občasnými jasnějšími záblesky světla, většinou znamenajícími problém.
Natasha před ním přeskočila další kus propadlé podlahy, ale
když viděl, jak se pod ní prohnul rošt na místě, kam dopadla, bylo mu jasné, že to jeho podstatně mohutnější postavě tak snadno neprojde. Uvědomila si to
také: zatápala po stěně, dokud nenašla nějakou oporu, a natáhla k němu ruku.
"Vzhůru do dívčí náruče." Odraz, skok, Natashina
ruka pevná jako ocelový svěrák kolem jeho zápěstí, podlaha zcela dle očekávání
povoluje, ale Natasha zabere a s tlumeným výkřikem s ním škubne dopředu takovou
silou, až Tony dopadne na břicho a rychle se hrabe kupředu, k odřeným hřbetům
rukou přibývají ještě sedřené dlaně, zatímco kolem nohou mu odpadávají další
kusy a zřejmě někde dole rachotí o kamení, ale rámus a třesk kolem nich je tak
silný, že těch pár kousků se v tom hravě ztratí. Do tváře mu prudce vydechne
nepříjemně horký vzduch, zřejmě z rozbité klimatizace, Natasha nějak záhadně
přeskáče po stěně, až se zase ocitne před ním, posledních pár metrů se kupředu
probíjejí v hlubokém předklonu, protože strop poklesl, trčí z něj k zemi ostré
kusy ocelových traverz a Tony se nedokáže zbavit dojmu, že na ně shůry šlápla
obří bota a teď se pokouší celou základnu zašlápnout a rozmačkat jako zbytek
dokouřené cigarety.
Ale Země je nejspíš zachráněná, probleskla mu hlavou užaslá
myšlenka. Rasko-hajzlíci jsou na hadry – takže to dokázali – rozhodně něco
dokázali!
Pokrouceným vchodem vyskákali po zbytcích schodů na kamennou
pláň. Světlo jim nepříjemně zabodalo do očí přizpůsobených na tmu; a přímo nad
jejich hlavami, neodhadnutelně vysoko, vzhledem k absenci známých detailů, na
kterých by se oko dokázalo zachytit, k zemi klesala kosmická loď.
"Nějaké pole generující antigravitaci," vypadlo z
něj fascinovaně. Jinak to prostě nebylo možné, vzhledem k tomu demonstrativně
pomalému a řízenému pohybu, a bylo to sakra k vzteku, a taky to ledacos
vysvětlovalo, třeba proč vzduch málem jiskřil vší tou skrytou silou a jeho
reaktor na hrudi tepal a trochu bolel, i když nedokázal rozeznat, jestli
nedostatkem, nebo dokonce nadbytkem energie.
Na místě, kde měl stát quinjet, nebylo na první pohled nic.
Takže buď včas odletěli, nebo Sygin slyšela z Natashina vysílání dost na to,
aby zapnula maskování sama. O dalších pár kroků později, kdy už s ním Natasha
přestala tak postrkovat, se tam mohl zahledět pozorněji. Maskování nebylo
zdaleka tak dokonalé, aby odolalo pohledu, který věděl, co hledá. Nejasné
tetelení vzduchu, rozostřené kontury – byl tam. Ale Natasha běžela docela jiným
směrem.
"Příliš jasný cíl," řekla. "Drž se u
mně."
Neodporoval, protože lepší plán bohužel neměl. Bez obleku se
těžko mohl vrhat na záchranu Clinta a Furyho, možná i Lokiho, jestli se
nezmátořil, ale u toho se dalo předpokládat, že si spíš poradí.
"Co sakra blbnou?" vrhl vzteklý pohled po zvolna
klesající lodi.
"To nejsou oni," řekla Natasha a sklouzla pár
kroků po pozvolném svahu směrem ke skupině balvanů pár desítek kroků od
základny. Útěk se tím směrem docela určitě neplánoval, těsně za balvany se
strměl sráz, který neměli šanci zdolat, několik set metrů kolmo dolů. Masa
základny za jejich zády zatím sténala a praštěla a pomalu se rozkládala směrem
k zemi. "Chytila jsem ještě kus Furyho vysílání," vysvětlovala
chvatně. "Raskorikan se rozpustil, vypustil nádrž a ten sajrajt rozpouští
základy. Oni," mávla neurčitě rukou k těm nahoře, "mají jenom strašně
špatné načasování."
Tony se ohlédl, neochotný připustit, že by tam ostatní jen
tak ponechal osudu; i když všichni měli mnohem lepší předpoklady než on, aby se
o sebe dokázali postarat. A spatřil Lokiho: stál až úplně nahoře, kam zřejmě
vyšplhal díky popraskaným zdem a stropům, a shlížel dolů, ruce trochu rozpřažené
a pokrčená kolena, jak se snažil udržet rovnováhu. Rozpad základny pokračoval,
celá ta velká, ale příliš narychlo a provizorně seskládaná stavba se hroutila
jako domeček z kostek; ostatně přesně to byla a proto také byla tak křehká a
náchylná.
"On se nerozpustil," řekl Tony v náhlém záchvatu
jasnozřivosti, nebo snad obvyklé geniální technické představivosti. "On se
rozpadl na nano-rasko-hajzlíky, buď dobře naprogramované, nebo dostatečně
inteligentní. Jinak by ten útok nemohl tak cílený a účinný. Každému, kdo mě
slyší," zkusil do vysílačky. "Až bude po všem, celou oblast musíme
uzavřít, běhá nám tu raskorikanská nanotechnologie!"
Kus, kde Loki stál, se začal pomalu překlápět k zemi. Tony
jako uhranutý sledoval, jak se Loki sehnul, nějakým otvorem, který nebyl zdola
vidět, vytáhl i Clinta a jak si ti dva něco emotivně vysvětlují, tedy muselo to
být pořádně emotivně, podle toho, jak Clint mával rukama a cosi vysvětloval
snad celým tělem, zatímco se celý ten kus zdánlivě pomaličku, přesto stále
rychleji nakláněl a vypadalo to na hodně ošklivý pád, který sliboval skončit
navíc ještě následným zasypáním troskami.
Pak Loki Clinta prostě popadl, naprosto ignoroval veškeré
jeho protesty i snahu o odpor, hodil si ho přes rameno jako pytel, odrazil se a
skočil.
Odrazil se a skočil.
Tonymu se málem zastavilo srdce. Jako ve zpomaleném záběru
sledoval ten neuvěřitelný skok, či let, či co to sakra bylo. Vedle sebe
zaslechl zajíkavé nadechnutí a ještě si stačil pomyslet, že i Natasha má
očividně někde ukryté emoce, i když velmi pečlivě – asi se vrátila, aby ho
odtáhla sebou, když se tak zasekl, ale teď stáli oba a ty nekonečné věky – dvě
celé čtyři vteřiny, předhodil mu okamžitě mozek výpočet, i když odhad výšky byl
samozřejmě jen přibližný - jen zděšeně přihlíželi.
Loki konečně dopadl na zem, tu ránu snad slyšeli i přes
veškeré to praštění bortící se stavby, Tonyho skoro zabolela vlastní chodidla,
když si uvědomil, že je Loki stále bos; poklesl při dopadu na kolena a s rukou
zapřenou o zem jen na okamžik stanul v jakési úlevné nehybnosti. Pak Clinta
nechal spadnout na zem, dost neohleduplně, vlastně ho prostě shodil. A rozběhl
se pryč od nich, přeskakoval kamení i trosky tak lehce, až to působilo trochu
neskutečně.
"Jdi pro něj," vydechl Stark.
"Ale ty nechoď," odvětila k němu Natasha. I když
každý mluvil o někom jiném, rozuměli si dokonale. Clint sice vstával sám, ale
pomalu a motal se, a Lokiho skok nebyl tak dlouhý, aby ho úplně dostal z míst,
kam padaly trosky.
Kosmická loď zatím klesala stále níž, skoro bezhlučně, i
když jakýsi hluboký tón vibroval jim v uších i ve svalech, nebyla přehnaně
velká, tedy byla sakra velká, ale musel to být jenom přistávací modul, loď
téhle velikosti by jejich přístroje na vzdálenost, ve které se původně objevila,
nezachytily. Tonyho napadlo, že tu začíná být docela plno, část údolí zabíral
rozbitý reaktor, i když naštěstí už odstavený a krytý skalami, takže zbytkové
záření by jim nemělo dělat potíže; stál tam přistávací modul raskorikanů,
quinjet, široký kruh trosek základny. Jedno z nejpustějních míst na Zemi, zcela
neobydlené a nezajímavé - a setkaly se tu hned čtyři civilizace naráz, a on z
toho pořád ještě nevytloukl žádné pořádné vzorky technologií.
Pak přistávající loď vystřelila. Rána to byla neokázalá, poměrně
tichá, ani nebyla přehnaně oslnivá. Záblesk byl kupodivu temně fialový a vymazal raskorikanský modul ze světa
dřív, než se Tony stačil vyděsit, že chtějí sejmout Lokiho. Toho sice následky
úplně neminuly – byl nejblíž a tlaková vlna výbuchu jím hodila mezi kamení –
ale pořád lepší než to dostat napřímo. Tony se stačil skrčit dřív, než to
schytal taky, a v duchu proklel přehnanou aktivitu těchhle podezřelých
zachránců. Nad odhalováním technických vychytávek modulu by byl ochotný
strávit klidně několik let života. Teď z něj zbylo leda stínové divadlo.
Pohnul se konečně ze svého ustrnutí a popoběhl vstříc
Natashe, která otřeseného Clinta spíš napůl vlekla za sebou, než aby ho vedla. Spolu ho dotáhli do pochybného bezpečí
u šutrů na kraji propasti.
"Tohle už nikdy nechci zažít," zamumlal Clint a
bylo úplně jasné, že mluví o letu na Lokiho zádech.
Natasha sáhla do škvíry mezi dva balvany a s naprostou
samozřejmostí vytahala celou hromadu věcí, zejména zbraní.
"Asi bys tam neměla jeden můj oblek navíc?" řekl
Tony roztouženě. Vysloužil si pohled a místo pistole dostal
dalekohled.
"Já chci taky," ozval se Clint. "Rozbil jsem
si brýle."
"Už zase?" reagoval Tony nepřítomně.
"Mohl bys mi do nich tentokrát přidat prohlížeč na
youtube?" nadhodil Clint, sebral Tonymu dalekohled z ruky, několika
rychlými pohyby ho přenastavil a zřetelně méně ochotně mu ho vrátil.
"Hlídky jsou někdy děsná nuda."
"Minule to bylo noční vidění, předminule vyhřívané
nožičky, co to bude příště?" zahleděl se Tony patřičným směrem. Clint
zřejmě věděl, co dělá, protože teď už viděl Lokiho naprosto zřetelně a v
ideální velikosti. Slyšel i jeho kroky na kamení, pokud se mu zrovna pod nohou
zvrtnul nějaký kámen, byla to zjevně pěkně vymakaná mašinka.
"Zkusím najít Furyho," dozbrojila se Natasha.
Tony se stačil sotva napůl zvednout, a k odpovědi ani nadechnout, když dodala:
"Ty zůstaneš tady. Clinte, jestli se hne, střel ho do nohy."
"Co to má jako být?" zamračil se Tony a neklidně
pohlédl na loď, která už byla slabých tři sta metrů nad nimi.
"Teď nejsi Iron Man, ale Tony Stark," odvětil
Clint. "Takže jeden z našich objektů k ochraně na čele seznamu."
"Jaká čest," zavrčel Tony. "To jsou rozkazy
od Furyho?"
"To jsou rozkazy od Furyho," potvrdil Clint
klidně. "Také je to zdravý rozum, zištnost – kdo by mi asi vymýšlel nové
šípy? Ten s tím ultrazvukem byl vážně pecka, mimochodem – a taky přátelská
služba, Tony."
Tonymu trochu poklesla ramena. Svěsil ruce s dalekohledem a
pohlédl na Clinta. Seděl opřený o ten příliš tvrdý kámen za svými zády, byl
pobledlý, zpod obvazu na čele mu vytékal slabý pramínek krve, celý špinavý a
unavený stejně jako oni všichni; ale slabě se usmíval a v očích měl klid.
Právem – vždyť Země byla nejspíš zachráněná a momentální potíže dávaly
naději, že se odbudou se škodami leda v řadách Avengers a nějakých těch
přítomných asgarďanů, ne obyvatel celé planety.
A ovšem v ruce držel pistoli.
A ovšem v ruce držel pistoli.
"Já si uvědomuju, že jsem tu možná fyzicky
nejslabší," řekl Tony, "ale ještě nesenilním. Od kdy vypadám na to,
že na mě působí patetické řečičky?"
"To asi ten otřes mozku," ušklíbl se Clint
pobaveně. "Ani ti nevím, co říkám."
"Hlavně pak dobře miř na ty pravé," odvětil Tony a
vrátil se k dalekohledu.
Kosmická loď, působivá díky svým dynamickým tvarům, a
zároveň výhružná všemi těmi ostrými hranami a černo-červenými kresbami na
plášti, se zarazila pár metrů nad zemí. Definitivně se tak Tonymu potvrdilo, že
za ty podivné obtíže s jeho reaktorem může ona: s tím posledním zhoupnutím, při
kterém nemohl nepomyslet na pilota, který právě zatáhl ruční brzdu a spokojeně
se rozvalil v křesle kokpitu, ho v hrudi prudce zabrnělo.
Nemohl než hořce zalitovat všech těch přístrojů, které se neužitečně válely v
hromadě trosek. Vzduch málem jiskřil, co v něm bylo energie – a on neměl šanci
zjistit jaké.
Loki zatím zůstal stát poblíž lodi, Tony viděl, jak rychle
dýchá a jak si neklidným pohybem odhrnuje špinavé vlasy z tváře. Ve zbytcích
základny něco slabě vybuchlo, ale Tony se tam ani neohlédl, jen se trochu
zamračil, když mu závan černého dýmu přelétl ve výhledu.
Pak se v hladké mase spodní části kosmického člunu rozevřel
široký, jasně zářící obdélník světla a hladce z něj vyjel dlouhý šlahoun bělostných
schodů, snadností svého pohybu i minimální tloušťkou připomínající spíše
koberec. Byl však pevný a přes zdánlivou křehkost dokonale stabilní, jak se
ukázalo, když na něj vykročil jakýsi muž. Už dokud byly vidět jenom nohy
vynořující se z lodi, bylo jasné, že bude mohutný. Zbytek jeho těla však
překonal očekávání. Nohy jako sloupy, těžký zápasnický trup, široká ramena,
svalnaté paže, masivní krk a na něm hlava s ostře řezanými, krutými rysy. V
ruce si nesl dlouhou hůl, i když oporu nijak nepotřeboval, při každém kroku s
ní slabě klepnul o schod. Bylo okamžitě jasné, že to není člověk, ale ani
asgarďan, to ta našedlá kůže připomínající kámen, ne tak úplně správné proporce
očí a nosu a bezretých úst; navíc byl skutečně vysoký, určitě minimálně o hlavu
vyšší než Loki, možná víc.
Loki zjevně neplánoval poměřovat vzájemnou výšku. Padl na
kolena a sklonil hlavu dřív, než k němu cizinec došel.
"Jaká drzost," zaburácel ten muž hlasem, na který
Tony žádné směrové mikrofony a zesilovače z Natashina udělátka ani
nepotřeboval. "Jaká nehorázná drzost od tebe, ty jotunský bastarde,
povolat mě sem, do své vlastní války, jako bych byl jen námezdný žoldák!"
Během svých slov došel až k Lokimu a holí, kterou držel v ruce,
ho udeřil přes záda. Loki se neudržel – upadl na všechny čtyři, a muž mu svou
hůl zapřel shora za krk, přitlačil mu tak hlavu k zemi.
"Řekni jedinou větu na svou obhajobu."
"Nemám žádnou," odpověděl Loki pokorně. "Můj
pane."
Žádné komentáře:
Okomentovat