čtvrtek 29. prosince 2016

Na dosah ruky IV. - 4.

Tony se dožadoval zázraku, a ty se dějí o Vánocích, že áno. ;-)
To jen že prosinec byl trochu náročnější, než jsem čekala, takže si musel počkat skoro na nový rok. Nicméně - popojedem! :-)







A zázrak se stal.

Snesl se z nebe, Clintovým hlasem volal něco jako "Bungee jumping, jooooo!" chytil mě pod rameny a držel jak klíště, ačkoli jsem se v té chvíli propadl až po pás. Opravdu jsem doufal, že z nedalekých oken těsně pod palačinkou nikdo nekouká, a pokud ano, že u sebe nemá foťák, což bylo hodně naivní přání, ale skutečně jsem nestál o bulvární novinové plátky plné svého nahého zadku.

"Jarvisi, oblek!" zakřičel jsem zbytečně hlasitě, ale adrenalin dělal své. Vzhledem k tomu, že jsme se jen zhoupli, ale víceméně zůstali trčet na místě, mi bylo jasné, že Clint možná v některém ze svých úžasných šípů měl lano, které nás uneslo oba, ale stěží s navijákem.

Clint nejasně zavrčel, když jsem mu zařval do ucha, ale držel pevně. Pocítil jsem k němu nemalou vděčnost. Buď umluvím, nebo přeplatím nějakou uklízečku, aby si troufla vstoupit i do jeho brlohu, alespoň to jsem mu dlužil.

Pak jsme náhle začali stoupat; podle pravidelných škubnutí se zdálo, jako by někdo s dostatečně silnými pažemi vytahoval lano vzhůru. Loki se ještě kočkoval s posledním vrtulníkem, tak že by snad dorazil Thor? Jenže úleva netrvala dlouho. Ať už se nahoře dělo cokoli, ten někdo lano zase pustil. Proletěli jsme pár metrů dolů a ten náraz už byl na Clinta moc. Cítil jsem, jak mu prokluzuju pod rukama, nohy mi zase na okamžik projely palačinkou - vážně to byl příšerný název - a jak se pružné lano začalo ustalovat, zase jsem se vyhoupl nad ní. Zběsile jsem zatápal rukama po Clintových pažích. Povedlo se mi zatnout mu prsty do zápěstí, vzápětí i on sevřel mé. Velmi nedostatečná opora, držet se sto metrů nad zemí jednou rukou! Nebyl jsem zase taková křehulka, aby mě takhle mohl unést moc dlouho. Podle toho, jak napjatě vypadal, a jak zatínal čelisti, si to uvědomoval i on velmi dobře.

Vrtulník explodoval. Po holé kůži, protože palačinka zpracovala při posledním pádu i ty zbytky oblečení, které mi dosud zbývaly, mi přejela vlna nepříjemného žáru. V následujících týdnech zaručeně ušetřím za solárko. Tlaková vlna s námi udeřila o stěnu mrakodrapu. Clint něco ucedil mezi sevřenými rty, zřetelně jsem cítil, že dostává křeč do paže, kterou mě svírá. Kolem nás prokmitla černá křídla; naděje, že snad Loki dostal rozum a jde nás vytáhnout vzhůru, ale netrvala dlouho. Nás úplně ignoroval, pro změnu se pustil do boje s brněním, které mi posílal Jarvis. Démon, který ho posedl, měl zřejmě mentalitu retardovaného kotěte. Lhostejno po čem vystartovat, hlavně že se to hýbe.

I tak se dost kousků dostalo přes tohle asgardské kočkování. S neskonalou úlevou jsem cítil, jak se mi kolem nohou a trupu skládá známá tíha chladného kovu. Ruce nedorazily, ale to tolik nevadilo, dokázal jsem rovnováhu udržet i pomocí trysek v nohách, pokud se po mně nechtělo moc akrobacie. Teď už jen stačilo popadnout Clinta a vrátit se na střechu, nebo alespoň tam, kde ještě ráno střecha bývala. Pár střel si svůj cíl našlo a zdemolovalo horní patra poměrně spolehlivě. Ani zábrany, které jsem kdysi nainstaloval právě kvůli neustálým incidentům, a které již prodělaly křest při rvačkách mezi Lokim a Thorem, proti takovému útoku nebyly moc platné.

"Jarvisi, pošli další dvě brnění. Cvičný souboj s Lokim. Pokud je zničí, pošli další. Chceme ho udržet blízko a neublížit mu."

"Rozumím."

"Kde jsou všichni?" protřepl si Clint ruce. "Nepřibral jsi náhodou?" dodal necitlivě. "Nebývala tě taková fuška udržet!"

"Stárneš," odsekl jsem nemilosrdně. Neměl si začínat.

"Pche," pravil důstojně a popošel pár kroků k místu, kde se propadla střecha; z kráteru se stále ještě kouřilo. "Doufám, že to tvoje příbuzenstvo přežilo bez úhony," dodal.

"A sakra," hrklo ve mně. "Úplně jsem na ně zapomněl." Připojil jsem se k němu a svorně jsme se zahleděli dolů. "Jarvisi, potřebuju ruce," zavrčel jsem popuzeně. "Co ti tak trvá?"

"Většina vašich brnění je pod závalem," řekl Jarvis. "Snaží se uvolnit, ale vnější zdi se hroutí. Cvičný boj s Lokim, jak jsem usoudil, má vyšší prioritu. Mám ji přehodnotit?"

Ohlédl jsem se přes rameno, kde se dvě má brnění a jeden okřídlený Loki doslova předháněli v tom, kdo předvede elegantnější manévr. Nebýt Lokiho výpady tak bezhlavě zběsilé, i bych si jejich souboj docela vychutnal.

"Nech to tak." Nejraději bych shodil i zbytek brnění, protože vůbec nebylo příjemné nést na sobě jenom půlku, ale vzhledem k nedostatku oblečení - jak to ten Hulk vlastně dělá, že vždycky něco najde?

"Hele," naklonil se Clint a ukázal někam do hlubin Stark tower. "Tady, v té škvíře..."

My o vlku, vlk na dohled. Hulk tam seděl, trochu placatější, než když jsem ho viděl naposledy, na zádech mu spočívala váha obrovského panelu - raději jsem si ani nepředstavoval, jak velký kus horního patra ve skutečnosti drží - a vypadal, že si není úplně jistý, jestli ho to ještě baví.

Rovnou jsem skočil dolů. Protáhl jsem se kolem něj: "Hulku, jsi nejlepší na světě, hlavně ještě vydrž!" a prodíral se troskami do hlubin pobořeného domu. Na tyhle škody už má oblíbená zednická parta stačit nebude, to bylo jasné. Chvíli po čtyřech, chvíli po břiše a chvíli vzpříma, propracovával jsem se do obytné části.

"Olivie! Margaret!" zakřičel jsem občas. "Jarvisi, víš, kde jsou?"

"Vím, kde nejsou," odpověděl. "Mám problémy se senzory v řadě sektorů. Kde problémy nemám, nemohu potvrdit žádnou formu života." Na okamžik se odmlčel. "Raději provedu diagnostiku systémů."

"Tony, jsi to ty," spíš oznámila, než se zeptala neviditelná Natasha. "Běž pořád rovně, už jsi skoro u nás."

A skutečně, po pár krocích se přede mnou otevřel malebný obrázek tety Olivie, která s velmi upjatým a nepřátelským výrazem seděla na židli bez opěradla a nechávala si od Natashy ovazovat jakýsi šrám na hlavě. Kromě toho, že byla až podivuhodně špinavá, zřejmě neutrpěla větší škody. Vedle ní na zemi seděla Margaret, otřesená a rozechvělá. Zdvihla ke mně pohled mladičké, nezkušené dívky z nějakého vzdáleného světa, kde se jí dosud nestalo nic horšího, než že si zlomila na večírku podpatek, náhle vystavené neznámým příkořím bitev a hroutících se mrakodrapů. Raději jsem se soustředil na Natashu.

"Opravdu doufám, že je odsud i jiná cesta, než kterou jsem přišel," řekl jsem.

"Není," odpověděla. "Celá severní strana je prakticky zhroucená."

"Tak pro změnu doufám, že zvládnete trochu toho plazení," zazubil jsem se optimisticky. Moc hrdinně ani povzbudivě jsem patrně nevypadal - ožehlý, polonahý, s torzem brnění a špinavý skoro jako Olivie osobně, s krví prosakující ze šrámů na odřeném břiše - a teta mi to dala jediným výmluvným pohledem znát víc než dostatečně.

"Nepřichází v úvahu," pronesla suše. "Odmítám se - plazit!"

"Milá tetičko," řekl jsem vesele, "zvykej si, tohle je náš běžný den."

"Vážně nejvyšší čas, aby na tebe někdo dohlédl!"

Měl jsem ji postavit na střechu. Možná by si s Faradayovými žoldáky poradila jenom mocnou silou svého odporu.

"Můžeš tu zůstat a čekat na záchranáře," řekl jsem. "Ale střecha drží jenom díky Hulkovi a on není příliš trpělivý." Nezdálo se, že by pochopila. "Celé to tu podpírá vlastními rameny," dodal jsem. "Takže - jdeme."

"Och," hlesla Margaret. Patrně poprvé v životě jsem někoho slyšel vyslovit to citoslovce tak zřetelně a doslova. Trochu omámeně se zvedla a popošla ke škvíře, kterou jsem k nim prolezl. "Tam neprojdeme..."

Začínalo být těžké zůstat zdvořilý. "Jsem z vás tady zaručeně nejobjemnější," řekl jsem. "Když jsem se dostal já sem, dostaneme se všichni odsud."

"Já půjdu první, Tony, ty běž poslední," řekla Natasha uklidňujícím hlasem a jediným pohybem si sepla vlasy v týle. Na ženy pohlédla docela povzbudivě, což nebylo fér. Já mít nějaké námitky, leda mě setře.  "Místy nebude úplně dobře vidět, ale to nevadí, uslyšíte můj hlas." Než stačil někdo něco namítnout, sklonila se k zemi a vzápětí její nohy zmizely v puklině.

"Olivie, běž. Natasha tě v nejhorším popotáhne. Ale moc na to nespoléhej, místy se nemá kde otočit."

Ještě okamžik se zdálo, že bude dál protestovat, ale nakonec se podvolila a pracně poklesla na kolena. Kdyby svým kloubům věnovala tolik péče, co vyhlazování vrásek, určitě by to šlo mnohem snadněji.

"Pane, pospěšte si," ozval se Jarvis. "Loki obě dostupná brnění už prakticky zlikvidoval. Jediný další dostupný protivník na kočkování, jak jste to ráčil nazvat, je Hulk."

"Toho budeme ještě chvíli potřebovat. Něco vymysli," řekl jsem a vyrazil za ostatními. Protože jsem šel poslední, schytal jsem zaručeně největší porci zvířeného prachu. Do hlavy jsem se praštil tolikrát, že jsem přišel nejmíň o polovinu svého IQ. Výhledu na Margaretin zadeček jsem si taky moc neužil, zato ke mě doléhalo Oliviino hašteření. Docela jsem se těšil, až tenhle den skončí.

"Tohle bývaly toalety!" vykřikla někde vpředu Olivia zhrozeně. Pamatoval jsem si na ten úsek, poměrně bolestivě jsem se tam nabodl na vodovodní kohoutek. Zatoužil jsem si lehnout a spát tak dlouho, dokud někdo jiný nevyřídí celou tuhle záležitost.

"A dokonce pánské," přisadila si Natasha. Zřejmě už i ona ztrácela svou nebeskou trpělivost. "Pozor, ať se nepraštíte o mísu."

"Thor dostal vaši zprávu a je na cestě," řekl Jarvis. "Vzkazuje, že přivede pomoc."

"Někoho s heverem?" hekl jsem a trhnul zaklíněnou nohou. Na hlavu se mi sesypala hromádka suti a ozvalo se povážlivé zaskřípání.

"Se svěcenou vodou, jestli jsem ho dobře pochopil," odtušil Jarvis. "Zřejmě má nějakou představu, co se stalo jeho bratrovi."

"Budu to brát jako dobrou zprávu..."

"Pane, Hulk se dal do pohybu."

"Natasho!" křikl jsem okamžitě.

"Slyšela jsem. Jdu za ním," ozvalo se zpředu přidušeně a mrskla sebou jako ještěrka, zvuk jejího pohybu se rychle ztratil v průlezu před námi. Olivia se vyděšeně nadechla a pod náporem prachu se prudce rozkašlala.

"Musíme si pospíšit. Prostě běžte!" křikl jsem. "Víte, jak neskutečně pitomá by tohle byla smrt?" Asi to nebylo povzbuzující tím správným způsobem, protože Margaret slyšitelně vzlykla. "Ach bože," zamumlal jsem. "Prostě - běžte! Zvládnete to. Jsme blízko." Asi jim konečně došlo, že tohle za ně nikdo neudělá, a pohnuli jsme se vpřed. Z plazení jsme mohli na hezkých pár kroků přejít do hlubokého předklonu a přálo nám i štěstí, že cesta vedla poblíž vnějších zdí a dosahovala k nám trocha světla zvenčí; nemuseli jsme se plahočit v úplné tmě.

"Jarvisi, hlášení," vypravil jsem ze sebe, abych přišel na jiné myšlenky.

"Nic nového," odvětil lakonicky. "Agentka Romanovová hovoří k Hulkovi a snaží se ho udržet na místě." Křísnul jsem hlavou o vyčnívající traverzu a od plic si zaklel. "Jste si jistý, pane," řekl na to Jarvis, "že se zrovna teď chcete zabývat nákupem hovězího dobytka?"

"Jistý jsem si jenom tím," zavrčel jsem, "že až dostanu Faradaye, udělám z něj hromádku stejků..."

"Hulk vstává," skočil mi Jarvis do řeči. Nejspíš by mi to došlo i bez něj, protože mírné skřípění a sténání těžce namáhaného materiálu se rychle měnilo v hluk připomínající tisíckrát zesílený zvuk bortícího se domina. Zdi se hroutily, skládaly se do sebe, propadaly do nižších pater. Vlna katastrofy měla brzy dorazit i k nám, ale opravdu už jsme museli být blízko průlezu ven - pokud to vůbec bude k něčemu dobré...

Denní světlo zesílilo, Olivia napůl vítězně, napůl vyplašeně vykřikla a její nohy mi zmizely z dohledu. Vzápětí se ven protáhla i Margaret a rychle šplhala vzhůru ke zbytku střechy. Já se zachytil nějakých vyčuhujících drátů, abych se přitáhl ven - a v té chvíli povolila jedna z nosných zdí a za mými zády se zbortil celý ten labyrint, kterým jsme procházeli. Na nohy mi dopadl těžký panel a bylo skutečně štěstí, že trefil jenom tu část, kde jsem měl oblečené brnění. Byl jsem rázem uvězněný - ale nezraněný - a jen jsem si rukama zakryl hlavu a trpně čekal, jestli trosky najdou nějakou novou stabilitu, nebo se ten zatracený mrakodrap konečně zhroutí celý.

































6 komentářů:

  1. Doufám v brzké pokračování, zatím každá část končí napjatá jak kšandy, frustrace v dohledu! :D

    OdpovědětVymazat
  2. Co to Loki u Hel vyvádí? Jestli ho něco posedlo, tak doufám, že Thor sebou přivedl exorcistu... :-D Existují vlastně v severské mytologii démoni? :-D No nic, hlavně ať se rychle uzdraví...možná ne zas tak rychle..... Tony by si mohl zahrát na ošetřovatelku... nebo naopak...(kdo by byl horší ošetřovatel Loki nebo Nataša :-) ) :-D :-D :-D
    Každopádně děkuji za novo kapitolu, vždycky se u nich pobavím. :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Ty tvoje cliffhangery mi teda dávají :D Jsem napnutá jak kšandy!

    Tetička Olivia je boží, jsem si jistá, že by přemohla jakéhokoli záporáka jen tím, že by po něm hodila mrazivý pohled :D

    OdpovědětVymazat
  4. Prosím další kapitolu. To se nedělá nechat to takhle napínavé :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Terka: Já jsem taky frustrovaná. Chci pokračovat a furt mi něco rve klávesnici z ruky! :-D

    Catrina: Thor to jako správný starší brácha rozhodně pořeší, svým způsobem... to mohu přislíbit. Ledacos pořeší. Thor není žádné ořezávátko :-D

    Alienor: já jsem taky napnutá, vážně doufám, že jsem si ty poznámky ohledně pokračování sepsala dostatečně podrobně O:-)

    Mandelinka: už se na tom pracuje :-))

    OdpovědětVymazat
  6. To není kus povídky, to je filmová scéna!

    OdpovědětVymazat