úterý 14. února 2017

Na dosah ruky IV. - 6.

Když den mizerně začne, těžko bude nějak skvěle pokračovat. ;-)



Ve chvíli, kdy nás zasáhla sprška zlatého prachu ze Strangovy magické hračky, nestáli jsme úplně u sebe. A ve stejných rozestupech a postojích jsme se zhmotnili i v cílové destinaci. Musím přiznat, že mě skutečně překvapilo, kde jsme se objevili, protože jsem si nemyslel, že tu Strange někdy byl - a podle překvapeného výrazu v jeho tváři byl on sám zaskočený ještě o poznání víc. Probrat jsme to netačili; zahrabal ve vzduchu rukama i nohama jako kreslená postavička v seriálech pro děti a zmizel mi z dohledu.

Divoce jsem zašmátral po kamenech a trsech trávy a snažil se najít oporu pro nohy. Bylo úplně jasné, kdo ve skutečnosti řídil tohle přemístění, protože na prostranství před domem to byl Loki, kdo stál v samém jeho středu, jediný vzpřímený a s trochu zmateným výrazem ve tváři; křídla se mu na zádech lehce a poplašeně třepotala. Thor tvrdě dopadl na záda pár kroků od něj a kladivo klasitě třesklo do kamenných dlaždic. Až budu mít čas, trochu si zaúpím nad tím, že ti zatracení asgarďané mi musí devastovat úplně každé místo, kde bych chtěl náhodou bydlet.

Protože jsme byli v Malibu. V mém skvělém domě s výhledem na moře, se širokou terasou a strmým útesem na jejím okraji, vysoko nad vodní hladinou. Z útesu jsem visel já a podle toho, jak mi povolovalo kamení pod rukama, nebudu viset dlouho. Podle nespokojeného zařvání kdesi za mnou Hulk a tudíž i Natasha museli rovnou spadnout do vody - v pohodě, ti to oba zvládnou. Strange mi zmizel proto, že byl těsně mimo dosah skály, a i on se šel rovnou vykoupat. Clinta a obě ženy jsem v dohledu neměl, ale jestli se i ti přemístili podle daných pravidel, museli být kousek dál za bazénem; naštěstí. Opatrně jsem vydechl a pokusil se prolnout do kamene. Nechtěl jsem spadnout dolů. S rozběhem se dalo z útesů skočit s jistou nadějí na úspěch, pokud byl člověk ochotný rozdýchat skutečnost, že to bylo vážně vysoko. Ale spadnout podél okraje znamenalo, že se skoro určitě rozbiju o vyčnívající kameny už cestou, natož dole, kde trčely do vážně impozantních špiček. Nevybavoval jsem si, jestli je právě teď příliv, ale nejspíš by to nepomohlo.

Prostě jsem nesměl spadnout.

"Undiso," zachrčel jsem. "Oblek!"

Loki se trochu otřepal a rozhlédl se kolem sebe. "Prastaré zlo v mých žilách," vyrazil ze sebe, "hledá si cestu ke světlu, aby jej pohltilo, špinavé bahno ať pokrývá tuto nehodnou zemi plnou ohavnosti..."

Sklouzl jsem o něco níž. Křečovitě napjatým palcem u nohy jsem se opíral o vratký kámen a každou rukou se přidržoval přesně jednoho stébla trávy. "Thore!" zkusil jsem zavolat, ale zvuky z terasy napovídaly, že se Thor nezdržoval nějakými okolky a skočil na Lokiho dřív, než stačí vzlétnout.

Tráva konečně povolila, palec se zvrtnul, přibylo mi dalších pár odřenin a už jsem letěl. Čekaly mě zhruba tři vteřiny volného pádu - pro které bych býval měl docela určitě lepší využití, když by na to přišlo.

Proto byl docela šok, když náraz přišel už po necelých dvou. Ten někdo byl dost kostnatý a podle červeného pláště, který mi vzápětí mokře plesknul přes hlavu, jsem identifikoval Strange. Pohotovost, s jakou mi vyletěl na pomoc, byla jistě chválihodná. Bohužel tak těsně nad hladinou nestačil už nic víc, než můj pád zbrzdit. Ne že bych si chtěl stěžovat - nepochybně mi tím zachránil život, protože ten kousek, o který mě odchýlil, by mi ke štěstí dost chyběl. Takhle jsem při pádu pod hladinu sice cítil kameny těsně kolem sebe, jejich chladnou, slizkou blízkost, ale ani mi neodřely kůži.

Voda byla ledová, vlny silné, světlo slabé a celková orientace mizerná. Napůl omráčený jsem vnímal, že Strange jen zvadle klesá hlouběji pod hladinu. Druhý pád během krátké chvíle, tentokrát s mou nemalou vahou nad sebou, byl zřejmě moc. Zoufale jsem zašmátral po jeho plášti, na okamžik už se zdálo, že voda zlolajně zkresluje vzdálenosti i tvary a Strange je příliš daleko, nestačil jsem se nadechnout a plíce se dožadovaly vzduchu, ve vlnách tak těsně u pobřeží se vážně nedalo plavat, jen se zoufale a nesmyslně plácat - až jsem konečně nahmál cíp pláště, křečovitě ho sevřel v prstech, a pokusil se dostat k hladině, protože tam někde musel být vzduch - podařilo se mi trochu nadechnout a do úst mi vlétla sprška slané vody, zakašlal jsem a trochu zběsile se zazmítal v chvilkové panice.

A pak jsem se konečně, konečně znovu stal plnohodnotným člověkem. Undisa, které při dělení nemovitosti s Jarvisem připadlo Malibu, mě skutečně slyšela - ani jsem nedoufal - a samozřejmě vyslyšela. Poslala mi oblek a ten se kolem mě skládal nejspíš bez obvyklé elegance, zato s uspokojivým chvatem. Nebylo vůbec příjemné být v brnění na ostro a ještě mokrý, ale ani ve snu by mě nenapadlo si stěžovat. Ta úleva, že jsem znovu kompletní, že nejsem bezmocný, že mohu dýchat; bylo to neskutečné a skvělé, sama absence bezmoci stačila k tomu, aby se mi v žilách prohnala vlna euforie. Prudce jsem zamrkal, abych dostal vodu z očí. Přitáhl jsem si Strangovo tělo do náručí a konečně vystřelil z vody.

Už cestou podél útesu vzhůru jsem chrlil rozkazy. V Malibu jsem měl s jistotou nejméně čtyři obleky, možná víc. Věděl jsem přesně, jak je využít.

Strange naštěstí stačilo položit na zem a trochu s ním zatřepat. Začal kašlat vodu a oči otevřel s dostatečně bdělým výrazem, abych ho tam mohl nechat a soustředil se na scénu před sebou. Byl nečekaně statická a tudíž si ji bylo možno vychutnat do detailů.

Thor i Loki leželi na zemi. Lokiho napůl rozevřená křídla sebou tu a tam na protest zaškubala, ale neměl šanci; Thor, omotaný kolem svého bratra rukama i nohama jako klubko hadů, držel pevně. Nesnažil se ho nic než znehybnit a udržet na místě, a očividně se mu to dařilo. Nevypadal zdaleka tak vyčerpaně jako Loki, který přivíral oči a jenom si pro sebe něco chraplavě šeptal, tváří mu tu a tam proběhla vlna vzteku a zoufalství a zazmítal sebou, ale marně.

"Tohle sice můžu dělat celý den," vyrazil ze sebe Thor, "ale, víš, nechce se mi."

"Chápu," uznal jsem. "Undiso, pětka a šestnácka. A opatrně."

Oba zmíněné obleky vystřelily z domu v synchronizovaných křivkách a zřejmě z ryzí zlomyslnosti, protože jsem silně pochyboval, že by Undisa nechápala, co se po ní chce, znehybnily Lokiho a Thora naráz. Trochu jsem zavrčel. Po chvíli pošťuchování, přesouvání a balancování, které nejvíc ze všeho připomínalo twister ke konci vážně náročného večírku, se Thor konečně osvobodil a Loki ležel důkladně uzemněný v pozici, ve které se neměl jak vzepřít.

"To bychom měli," pravil jsem a odolal pokušení podrbat se pod brněním. Na holé kůži byl oblek opravdu nepohodlný. "Myslím, že přichází vaše chvíle, pane Strangi." Ohlédl jsem se k němu. Už vstával, rukou si prohrábl vlasy do přijatelnějšího tvaru, mokrý jako myš už zdaleka nepůsobil tak přehnaně uhlazeně. Vítej v mém světě.

"Kde jsme?" zeptal se a trochu zamračil. Nenesl lehce, že někdo vstoupil do jeho kouzla.

"Malibu, můj dům," odpověděl jsem. "Nějaký čas jsme tu bydleli. Myslím, že se tu Loki cítil dobře, a tak nás podvědomě přesměroval sem. Víte," nedokázal jsem odolat, "je docela schopný mág."

Strange vypadal, že by k tomu mohl říct spoustu věcí. "Dobrá. Doufejme, že ostatní magie na něj bude působit standardněji," poznamenal nakonec a sáhl do kapsy. Výraz v jeho tváři se poněkud změnil, když ruku zase vytáhl. Držel v ní jen hrst jakéhosi bílého bláta, které mu mazlavě proklouzávalo mezi prsty. "A sakra," poznamenal.

"Myslel jsem, že jsi člověk," vypravil ze sebe Thor.

"To nejsou moje vnitřnosti, jestli myslíš tohle," projevil Strange obstojnou míru chápavosti. "To je křída. Byla to křída. Teď je to křída plus mořská voda." Setřepal bílé bahýnko z rukou a zbytek s pokrčeným nosem otřel do pláště. Tomu se to očividně moc nezamlouvalo, nespokojeně sebou zatřepal, dokud mu Strange jednu neplácl. Tohle bych tedy já svým oblekům netrpěl.

"Tím lépe. Můžeme začít?" naléhal Thor, snad že Loki se pokusil silněji zazmítat a v brněních, která ho držela u země, to povážlivě zapraskalo.

"Nemůžeme. Musím kolem Lokiho nakreslit pentagram."

"Můžu skočit pro fixy," nabídl jsem vstřícně. "A určitě najdu nějaký sprej s barvou v dílně." Odpověděl mi zdrcujícím pohledem.

"Musí to být křída. Magie je..." povzdechl si. "Prostě to musí být křída. Bílá křída, pokud možno bez příměsí. Co nejčistší vápenec."

"Thore," otočil jsem se k němu, "směrem na sever pár minut odsud je velký světle modrý dům, nemineš ho. Mají děti. Budou mít i křídy." Jenom krátce přikývl, zatočil kladivem a vystřelil vzhůru. Skoro jsem zalitoval, že si neužiju v přímém přenosu obličeje svých neoblíbených sousedů, až u nich zaklepe asgardský princ a bude se dožadovat školních pomůcek.

"Vážně pentagram?" přeptal jsem se. Strange, který přidřepl kousek od Lokiho a zkoumavě ho pozoroval, ke mně otočil hlavu.

"Neznám asgarďany, nevím nic o tom posednutí," řekl. "Musím jít na jistotu, abych mu ještě nepřitížil. Pentagram je univerzální konstanta."

"Namalovaný křídou."

"Ano!"

"Dobrá, jen jsem se ptal," ušklíbl jsem se. "Nějak ztrácíte nervy, doktore."

"Nedoceňujete nebezpečí," řekl on a viditelně se snažil ovládnout. "Loki je silný velmi specifickým způsobem."

Trochu samolibě jsem přikývl, jako by to byla moje vlastní zásluha. Nejraději bych se k Lokimu usadil sám a v naději, že nějaké jeho vnitřní skryté já mě uslyší, ho začal ujišťovat, že všechno bude v pořádku. Jenže Strangova přítomnost a Lokiho vzteklá reakce na cokoli, co se nacházelo v okruhu deseti metrů, byly dostatečně odrazující.

Už jsem chtěl vyrazit směrem, kterým jsem předpokládal, že skončil Clint a obě dámy, když se zmíněná trojice vynořila za rohem domu. Kupodivu i oni byli mokří. Zejména Olivia vypadala, že z ní bazénová voda smyla nejen líčidla, ale i část plastických operací. Vlastně vypadala dost strašidelně. Margaretině tváři pak rozteklá řasenka dodávala trochu uplakaný vzhled. Podle toho, jak se jí chvěla brada, za to možná nemohla jen ta nedobrovolná koupel. Trochu se mi sevřelo srdce. Byla to žena, mladá, krásná. Navíc žena, která na mě dokázala hledět s jistým obdivem. Možná jsem nebyl vždy gentlemanem v nejryzejším smyslu slova, navíc přibývalo žen, které galantní chování považovaly za osobní urážku, ale to mému vnitřnímu neandrtálci bylo jedno. Ten viděl trpící ženu a chtěl kousat a kopat.

"Vezmu je dovnitř," řekl Clint.

"Díky," pokývl jsem mu. "Undisa ti řekne, kde najdou něco na sebe."

"Já prostě zbožňuju dělat hospodyňku," zazubil se Clint a cestu k domu si prodloužil přeopatrným obloukem kolem Lokiho. Chopil se křídel dveří, aby je jediným pohybem otevřel dokořán - a strnul. Jeho náhlá nehybnost přilákala pohled můj i Strangeův, oba jsme otočili hlavy k němu a mimoděk stejně jako on jen bez pohybu zírali.

"Měnil jsi zabezpečení?" zeptal se Clint velmi mírným a klidným hlasem.

"Ne," odvětil jsem tiše.

"Tak v tom případě jsou tu nástražné - pozor!"

Varovný výkřik už byl zbytečný. Jestli bylo tím signálem skutečně zařízení ve dveřích, kterými Clint nepatrně pohnul, nebo něco jiného, to jsem nedokázal říct. Ale vlastně to bylo jedno. Důležité bylo, že tři či čtyři obří roboti, kteří se vynořili kolem domu a rychle se pohybovali k nám, tu nebyli proto, aby nám zatancovali Labutí jezero. Bleskově jsem si promítl v duchu posledních pár chvil. Undisa sice poslechla pokyny, které jsem jí dal, ale neslyšel jsem od ní jediné slovo a neprojevila vlastní iniciativu. Ať už to byl kdokoli, musel napadnout a nějakým způsobem paralyzovat celý systém... dostatečně jemně, aby nespustil poplach. Ale zjevně účinně.

"Obří roboti! Ti jsou moji nejoblíbenější," vydechl Clint a vytáhl luk. Asi to původně mělo být rozverné zajásání, ale nešlo úplně od srdce. Načasování a místo k boji prostě nebyly dobré. I nad výběrem šípu zaváhal nezvykle dlouho, nebyl si jistý, jakou zvolit taktiku.

"Ve skutečnosti jsou až čtvrtí největší, se kterými jsme měli co do činění," odvětil jsem, natáhl ruku a vystřelil na toho nejbližšího, který právě přelézal zeď zahrady. Celkový vzhled robota, styl a konečně i barevné ladění mi byly povědomé, asi jako neznámý obraz od oblíbeného malíře nebo nová budova slavného architekta. Faraday, můj nepřítel číslo jedna poslední doby, si svůj útok pojistil opravdu komplexně. Nejen Stark tower v New Yorku, ale i mé druhé sídlo. Důslednost a odhodlání hodné lepších cílů.

Clint ještě něco prohodil, Olivia zaječela, Strange utrousil cosi jízlivého a vystřelil nějakým vlastním magickým způsobem, který zahrnoval hodně třpytu a zlata, Loki vztekle zařval - všechny ty lidské zvuky jsem ale vnímal až v nějakém třetím plánu, za rachotem střelby a hlukem blížících se monster. Díky chapadlovitě pojatým končetinám byli pohybliví a stabilní na nerovném terénu, ale hůř kompenzovali zpětné nárazy vlastních výstřelů. To bylo první naše štěstí. Druhé spočívalo v tom, že číhali těsně na hranicích pozemku a jejich útok nebyl dokonale synchronizovaný. Dva z nich museli napřed překonat plochu zahrady a dům a to nám dávalo možná i deset vteřin.

Deset vteřin: hodně pro boj. Málo na zbytek života.

Když dávka kulek ze samopalu pročísla dlaždice a na obleku mi zabubnovala sprška kamenných odštěpků, obětoval jsem nejméně půl jedné a s jistým děsem jsem se ohlédl po Strangovi a Lokim. Strange vypadal soustředěně, ve zběsilém tempu, ale zjevně kontrolovaně, mával rukama a vytvářel před sebou štít; a stoupal si tak, aby ochránil i Lokiho. Možná mi ještě začne být sympatický.

Zato já začínal mít skutečný problém sám se sebou. Oblek sice kompenzoval nedostatečnou fyzickou sílu, ale nebyl autonomní, potřeboval v sobě bdělý a příčetný mozek. Jenže množství adrenalinu, které se mi v posledních desítkách minut vylilo do krve, spolu s chronickým nevyspáním, ranou do hlavy a tuctem drobnějších zranění, si právě začínalo vybírat svou daň. Nedokázal jsem reagovat dost rychle, nestřílel jsem dostatečně přesně, nedokázal jsem přijít s řešením téhle rovnice. Jediný výpočet, který mi v hlavě běžel a působil věrohodně, byla celková analýza pravděpodobnosti našeho přežití. Číslo to bylo velice nízké. Jediný plně bojeschopný avenger tu byl momentálně Clint, a ten se na boj s obřími kovovými monstry vážně nehodil, zvlášť když mu u ruky ječely dvě ženské. Budoucnost vypadala jako něco, co se dalo shrnout do jediného stručného odstavce. Epilog pak bude možno vyčíst z našich vnitřností.

"Undiso," vyrazil jsem ze sebe vztekle v naději, že ji neodpojili úplně a znovu poslechne. "Operace Zlatá rybka!"




















7 komentářů:

  1. Undisa si rozdělila majetek s Jarvisem? :-D To je jak po rozvodu, ale zajímalo by mě, kdo by oddal dvě umělé inteligence. :-D Ledaže by si Tony udděla online kurz.
    Chudák ženská, Margareta si už Tonyho asi nebude chtít vzít. :-D
    Operace Zlatá rybka??? To jim jako na hlavu spadna obří ryba???? :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tuším se tak dlouho hádali, až dal Tony každému jedno domácí vězení. :-D
      Zlatá rybka jen dokazuje, že Tony opravdu neumí dávat věcem jména. A též mohu potvrdit, že bude ve stavu, jako by mu spadl na hlavu celej plejtvák. :-D

      Vymazat
  2. Chtěla jsi kritiku, máš ji mít.
    a) Ich forma za TS je zvláštní. Je příliš hodný a starostlivý. Nemyslím, že z něj děláš ženskou (třeba půjde nějaký chlap okolo a vyvede mě z omylu :-)), navenek je stále tvrďák. Beru v úvahu, že je nezvykle šťastný. Jediné, na cojsem přišla, je dojem, že by měl využívat své okolí s větší sebejistotou a samozřejmostí.
    b) Piš podrobněji, víc se rozepisuj.
    c) Už jsme mluvily o tom, že čtenáři nejsou příliš pozorní (bod b).
    Jinak nevím. Strašně moc mě to baví číst, každá kapitola mi udělá radost. Víc nechci. :-))))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Počkej, to není fér! To není kritika, to jsou moje obavy! :-D Každopádně díky za snahu :-D
      A hlavně že baví. Mě též, stále velmi. :-))

      Vymazat
  3. Vzdycky se u toho smeju jako blazen. Zase jednou super kaptiola :-D

    OdpovědětVymazat
  4. Tony má opravdu pořádný den blbec :D Návštěva tetičky, posedlý Loki, zničený mrakodrap, to je fakt z louže pod okap :D

    OdpovědětVymazat
  5. Jako - odskočit si během nejtužší bitvy vykoupat se na Malibu - to už je opravdu styl!

    OdpovědětVymazat