pondělí 19. června 2017

Otázka příležitosti a dobrého vkusu

Dostala jsem chuť na nějakou totální klasiku, jakože úplně nejklasičtější. Však víte, takové to 'jak k tomu došlo'. Hlavně moc nepřemýšlet, jenom se nechat unášet - a tady máte výsledek. Loki a Tony Stark a kdo jinému jámu kopá, ten vy-víte-co. ;-)






Už první letmý pohled na Thora byl neradostný: z pobledlé tváře orámované zplihlými špinavými vlasy zběsile svítily horečnaté oči a jeho oděv vypadal jako něco, co vyhrabal na smetišti.

Tony mimoděk krok ustoupil a zauvažoval, jestli dveře zase rychle nezabouchnout; ne že by to pomohlo, kdyby se Thor rozhodl dostat dovnitř za každou cenu, bylo to jen obyčejné dřevo, ovšem i dřevo se zdálo lepší než nic a třeba by stačilo naznačit. Jenže tenhle obvykle zdvořilý chlap před ním ve skutečnosti vypadal, jako by měl každou chvíli začít s potřeštěným vřískotem pobíhat okolo a mlátit do všeho, co mu přijde pod ruku.

Přesto jeho hlas zněl možná vyčerpaně a krapet hystericky, ale ještě docela v mezích, když ze sebe naléhavě vyrazil: „Jsi tu sám?“

„No... ano?“

„Anthony Starku, musíš mi pomoct!“

„Víš, že tobě vždycky, Thore,“ řekl Tony chlácholivě. „Povídej.“

„Přísahej, že nikomu nepovíš ani slova!“

Tony zamrkal. Thor měl sklony k vzletnosti, ale nikoli velkohubosti. Nebylo mu blízké přehánění, pokud tedy nemluvil o svých zásluhách v boji, ani melodrama. Tony se začal lehce děsit toho, co ho čeká.

„To je ale hrozně nepraktická přísaha, která toho moc neříká,“ podotkl. „Dala by se interpretovat i tak, že už bych nikdy nemohl promluvit nahlas, kupříkladu, ale komukoli bych to mohl napsat. Nebo zazpívat.“

„Anthony, prostě mě nesmíš zradit,“ řekl Thor vyčerpaně a odvrátil se stranou k něčemu, co leželo na zemi o pár kroků dál, jen symbolicky skryté houstnoucím šerem a chuchvalci podzimní mlhy.

Tony opatrně vyhlédl a hned zalitoval, že neutekl včas. Protože problémy, které Thor právě zvedal do náručí a opatrně nesl přes práh, by stály i za skok z okna. Bez obleku.

„Thore,“ nadechl se k protestům, ale při pohledu na tu strašně bledou tvář, pootevřená ústa a zavřené oči zaváhal. „Je mrtvý?“

„Ne,“ řekl Thor, „není mrtvý.“

„Třeba jenom vypadá jako Loki,“ řekl Tony s nadějí a mimoděk se otřásl. „A není to Loki?“ Ustupoval dozadu z ryzí touhy být od něj dál, ale Thor to bohužel bral jako pozvání a šel za ním.

„Samozřejmě, že je to Loki,“ zamračil se Thor zmateně. Dokonce si své břemeno v rukou trochu nadhodil a pohlédl mu do tváře. „Chápu, viděli jste se jen krátce, ale...“

„Byl nezapomenutelný,“ ujistil ho Tony. „Tak ho, já nevím, polož na gauč? Co je s ním, potřebuje doktora?“

„Pozemský léčitel mu k ničemu dobrý nebude,“ zavrtěl Thor hlavou. „Tony, v tvém sídle se nachází tréninková místnost.“

„No jasně. Vždyť jsme tam spolu cvičili.“

„Je mimořádně odolná a neprostupná.“

„Víc než můj trezor,“ ujistil ho Tony. „Co mi taky zbývalo, když měla odolat tvému kladivu, Kapitánovu štítu, naštvanému Hulkovi... je teda zrovna čerstvě opravená a vyztužil jsem strop, aby to nedopadlo jako minule...“

„Dovolíš mi, abychom tam Lokiho prozatím umístili?“

„Thore,“ podrbal se Tony ve vlasech, „to samozřejmě není problém, ale není zařízená tak, aby se odtamtud nedalo utéct. Je to jenom lepší tělocvična. Tedy ne jenom lepší, je sakra dobrá a vymakaná, i říkat tomu tělocvična je zbytečně dehonestující –„

„Nebude utíkat,“ skočil mu Thor do řeči.

Tony s jistou beznadějí mávl rukou k výtahu a uvažoval, jestli pro něj nebude lepší vyběhnout po schodech, počkat na další výtah, sešplhat po zdi, nebo se raději rovnou odstěhovat. Představa, že se poveze v jedné mrňavé výtahové kabině s Lokim, i když byl tento zrovna v hlubokém bezvědomí, ho silně zneklidňovala. I celý mrakodrap byl moc malý pro ně oba. New York. Celá Amerika. Ale Thor vypadal tak mimo, že by snad ani nezmáčknul správný knoflík. Tony se musel hodně přemáhat, aby nastoupil za ním.

„Tak kdes byl, posledních pár týdnů?“ prohodil konverzačně ve snaze rozetnout neklid, který se při pohledu na Thora a jeho břemeno dal nazvat skoro počínající hysterií. „Už jsme si dělali starosti.“

„Nesmíš nic říct Shieldu,“ řekl Thor zasmušile. Zřejmě čekal silnější odpor a Tonyho přijetí ho trochu uklidnilo.

„Vždyť víš, že se Shieldem na sebe jenom štěkáme. Proč bych jim měl něco říkat?“

„Ani ostatním Avengers. Vím, že jsou to přátelé, ale tohle by nechopili.“

„Fajn, řeknu jim, že jsem si tam dolů uložil nějaké radioaktivní srandy. Ale Thore, já to taky nechápu. Vysvětluj rychle, jak mi dochází, koho jsi mi přivedl pod střechu, přechází mě humor.“

„Hmm,“ udělal Thor. „Je to trochu...“

Výtah lehce cinknul a vypustil je na podlaží určené k demolici, jak tomu Tony dosti výstižně říkal. Avengers brzy zjistili, že přes veškeré moderní hypermateriály a vychytávky spolu mohou naplno trénovat jenom někde v pustině daleko od lidí, kde nevadí, že původně přesné mapy kraje po jejich návštěvě už tak docela neodpovídají. Ale i tak využívali tyhle prostory s velkou oblibou.

Thor se pozorně rozhlédl po hale a pak Lokiho donesl k jedné stěně, kde se v rozpacích krčilo pár žíněnek určených k lekcím boje tělo na tělo. Pro Tonyho zejména. Natashu by se nikdo na lopatky složit neodvážil, Hawkeye trávil většinu času na traverzách pod stropem a ostatní byli porůznu vyztužení, ať již od narození jako Thor, úmyslně jako Kapitán, nebo omylem jako Hulk.

Thor tam složil svého bratra velmi opatrně, urovnal jeho bezvládné tělo do jakž takž snesitelné polohy, a pak se znaveně svezl vedle něj.

„Nespal jsem dobrých dvacet dní,“ řekl. „I já už zatoužil po loži a odpočinku.“

„Thore,“ vyslovil Tony důrazně. „Vy-svět-le-ní! Proč jsi mi sakra přinesl pod střechu toho maniakálního vrahouna?“ Že přestřelil věděl ještě dřív, než k němu Thor zdvihl rozzlobenou tvář.

„Nemluv tak o něm,“ řekl rozhodným hlasem a Tonyho napadlo, jak obdivuhodná tahle nepolevující oddanost vlastně je. A únavná.

„Dobře, oprava. Proč jsi mi sakra přinesl pod střechu svého bratra, který se mě ještě nedávno pokusil zabít a mimochodem napadl s mimozemskou armádou mou rodnou planetu?“ Zarazil se. „Ou,“ řekl užasle, „nikdy bych nevěřil, že použiju v konverzaci slova jako ‚mou rodnou planetu‘ a 'mimozemská armáda' a bude to dávat smysl.“

„On už to neudělá,“ řekl Thor omluvně. Na to se vážně nedalo nic říct. Vyhodit je nemohl ani nechtěl; podrazit zrovna Thora, který víc než jednou nasadil vlastní krk pro Tonyho konkrétně i Zemi obecně, prostě nepřicházelo v úvahu .

Tony jen protočil panenky k nebi. „Jarvisi,“ řekl. „O Thorově a Lokiho přítomnosti se nikomu nezmiňuj, ani na přímý dotaz. Zatop u Thora v krbu, dej rozmrazit půl tuctu kuřat, tady zvyš teplotu na dvacet jedna stupňů a potom mi připomeň, že jsem se chtěl opít.“

Thor se zatvářil přehnaně vděčně. Tony, aby se na to nemusel dívat, stočil pohled k Lokimu a pořádně si ho prohlédl.

„Ty, Thore,“ nadhodil opatrně a dokonce si k ležícímu asgarďanovi přidřepl, aby ho měl lépe po ruce. Byl to nepříjemný a neutěšený obrázek. Loki v sobě neměl vůbec žádnou vůli, ani jako člověk v hlubokém spánku. Žádný sebenepatrnější pohyb, žádné mžiknutí očí pod víčky. Byl příšerně bledý, vlasy měl špinavé a pocuchané, zbroj už to taky měla za sebou.

„Jsi si jist, že...“ Nechtěl tak úplně doříct. Natáhl ruku a dotkl se Lokiho kůže; byla velice chladná. Protože nijak nereagoval, například mu neukousnul ruku nebo nepronesl žádnou sžíranou poznámku, s trochu větší odvahou mu položil prsty napřed na zápěstí a pak, když stále necítil nic z toho, co čekal, na krk.

„Necítím puls,“ řekl.

„Je na tom špatně, ale žije,“ trval Thor na svém. „Je nemocen. Najdeš ve svém domě pár přikrývek, do kterých bychom ho mohli zabalit? Měl by být v teple.“

„No jasně,“ vyskočil Tony ochotně, s úlevou, že má co na práci.

„Dnes v noci bude spát,“ pokračoval Thor. „Proto i já si půjdu odpočinout dřív, než mě zradí tělo a mysl.“

„Běž rovnou,“ musel říct Tony, protože Thor, zřejmě z úlevy, že už na to není sám, se sotva držel na nohou. „Hodit na něj deku zvládnu i bez tvojí asistence.“

„Pobývali jsme v úkrytu daleko od civilizace, ale seznal jsem, že...“ Pokrčil rameny.

„Říká se tomu ‚že to sám nezvládnu‘,“ řekl Tony nemilosrdně. „To byl taky nápad, vždyť už skoro padá sníh.“ Thor po něm nespokojeně loupl okem, ale neřekl nic. „Co ještě bude potřebovat?“

„Zatím nic. Nechci zneužívat tvé pohostinnosti, Anthony. Skutečnost, že jsme získali bezpečnou střechu nad hlavou, je dostatečnou pomocí. Postarám se o něj.“

„Jasně,“ odkýval mu to Tony a když se otevřely dveře výtahu, jenom mlčky pozoroval, jak se tenhle obr, s rameny svěšenými únavou, vleče ke dveřím svého pokoje. Byl si docela jist, že až tam bude – v teple u skutečného ohně, jak měl rád – usne dřív, než si stačí dát pohár medoviny před spaním.

Tony se zatím rozhodl, že si zahraje na vzorného hostitele. Měl ještě minimálně dvě hodiny, než se měli vrátit ostatní, a to stačilo bohatě. V nějaké nevyužívané hostinské místnosti objevil vhodnou postel, chvíli ji postrkoval ke dveřím, pak seznal, že se morduje zbytečně, a přivolal si své ironmanské brnění. Pak už šlo všechno hladce. Nevěděl sice, proč Thor trvá na tom, aby byl Loki zrovna tam dole, ale určitě bylo moudřejší to akceptovat. Takže milou postel šoupl do výtahu, přidal štos peřin a z ryzí rozvernosti i jakýsi fíkus, nebo co to tam rostlo, také židli, aby si měl Thor kam sednout, až se vrátí za bráškou, a ještě láhev whisky, tu samozřejmě pro sebe. O další chvíli později už Lokiho přenášel na postel a zjišťoval, že i kdyby náhodou před tím vyhrál boj s postelí, bitva s Lokiho nečekaně těžkým tělem by byla krajně nedůstojná. V brnění všechno to nošení byla samozřejmě hračka. Dokonce si ho zase sundal, když bylo konečně všechno na svém místě, to jest postel v tělocvičně, Loki v posteli, všechny ty přikrývky na něm a též židle stojící pietně u čela lože, protože Loki byl opravdu velmi věrohodně nehybný.

Až moc. Přes veškeré ujišťování... Tony sundal pásku, kterou měl setrvale navlečenou kolem zápěstí, a natáhl ji na to Lokiho. Nemohl si nevšimnout, že za obvyklých okolností musí být jeho ruce docela upravené a pěstěné. Teď měl ale většinu nehtů olámaných, jako by se pokoušel prohrabat horou, štíhlé ruce vyhublé a pokryté škrábanci.

„Pane Starku,“ ozval se vzápětí Jarvis vyplašeně, „potvrďte mi vaši integritu!“

„Co to má být, ‚potvrďte mi vaši integritu‘?“ podivil se Tony. „To zní vážně ujetě.“

„Vzhledem k signálům z vašeho zdravotního skenovacího zařízení jsem si nebyl jist, jestli jste právě nepřišel o ruku,“ osvětlil Jarvis.

„Dal jsem monitor Lokimu. Řekni mi, jak je na tom.“

„Nemám žádná data pro srovnání,“ bránil se Jarvis.

„Já vím, že nemáš.“ Tony si raději přihnul. Rovnou z láhve. „Takže jinak: je naživu? Opravdu doufám, že si tu nehraju s mrtvolou.“

„Rekalibruji,“ pronesl Jarvis a protože Tony si byl jist, že Jarvis má rekalibrace všeho druhu rád, ani si jeho radostný podtón nemusel namlouvat. A nejspíš ani ten zklamaný vzápětí: „Nelze pro srovnání použít výchozí funkce Thora Ódinnsona. Vzorec neodpovídá.“

„Tak jistě, Thor je o pořádný kus těžší a tak,“ řekl Tony netrpělivě, ale Jarvis mu hned skočil do řeči.

„To jsem samozřejmě vzal v úvahu,“ ohradil se. „Ale Loki je patrně jiný živočišný druh.“

Tony si znovu přihnul. „Nenapadlo mě, že když Thor říká ‚adoptovaný‘, myslí tím... čert ví, co tím myslel! Jarvisi, chci jakékoli informace. I spekulace.“

„Hodnoty Lokiho Ódinnsona jsou velice nízké a nestabilní,“ prohlásil Jarvis nakonec. „Ať už je jakéhokoli původu, docela určitě je žádoucí, aby mu srdce tlouklo pravidelně. Je podchlazený a patrně prodělal před krátkou dobou nějaký silný záchvat.“

„Skvělý.“

„Sarkasmus, pane?“

„Odkdy se musíš sakra ptát?“

„Od té doby, co obskakujete svého úhlavního nepřítele, pane.“

Tony se pomalu nadechl a vydechl. A pak se znovu nadechl. „Neobskakuji ho,“ opáčil. „Dělám to pro Thora. A fakt bych nerad, aby mi tu Loki umřel. Z toho by mohly být leda nepříjemnosti a Thor by mohl mít námitky.“ Zavrtěl se na židli a trochu zalitoval, že nepřinesl něco pohodlnějšího. „No nic. Já teď půjdu pěkně do vlastní postele a kdyby se něco změnilo, dáš mi vědět.“ Navzdory těm slovům se ani nehnul. Dovedl si dokonale představit, jak neklidný by byl ve svém pokoji s vědomím, že pár pater pod ním je Loki a provádí kdo ví co. Stejně by neusnul a jenom by musel poslouchat Jarvisovy jízlivosti, kdyby se doptával, co se tu zrovna děje. Znovu si přihnul z láhve. Natáhl nohy a opřel si je o pelest. Potom, povzbuzen skutečností, že Loki se vůbec nehýbá a ani o něm neví, se posadil rovnou na postel a pohodlně se opřel. Jo, to bylo o moc lepší než židle. Znovu se napil a chmurně přemýšlel, jestli by šlo Thorovi nějak opatrně vysvětlit, že jsou i lepší místa, kde by se mohl ubytovat, třeba nějaká opuštěná chata hodně daleko v horách.

Hladina alkoholu stoupala a hladina soudnosti klesala. V tichu a klidu a s výhledem omezeným na nehybného asgarďana byl Tony ponechám jenom sám sobě – a to nebylo nikdy dobré.

Takže možná ve skutečnosti nebylo vůbec nijak zvláštní, když se Tony ráno našel pohodlně rozvalený pod peřinou. Samozřejmě s Lokim po boku. Vlastně na něm byl přímo tak trochu nalepený. Zlé jazyky by mohly mluvit i o objímání.

Něco vyděšeně zakvičelo a teprve dodatečně mu došlo, že to byl on sám. Na okamžik znehybněl a jenom zkoumal aktuální stav. Tak tedy: je oblečený. Milión bodů k dobru; a vzhledem k tomu, že se dost dobře znal, i příjemné překvapení. Tak dál: nezul si boty. Malé nepodstatné mínus. Loki stále spí a nejspíš si vůbec nevšiml, že ho zatím obtěžují opilci. Plus. Už nebyl studený jako týden stará mrtvola, takže se opět potvrdilo, že podchlazené tělo nejlépe zahřeje jiné lidské tělo, tím se celková bilance dostávala do kategorie ryzího altruismu a Tony se s pocitem dobře vykonané práce začal velmi opatrně vyplétat a odtahovat. Nutně potřeboval dostat z pusy tu pachuť po chcíplém tchoři a Loki po těch dnech strávených kdo ví kde taky zrovna nevoněl po fialkách.

Tony si zaúpěl už jenom v duchu, když jeho žaludek zaprotestoval proti aktuálním křivdám i celkovému životnímu stylu, a pak dobrovolně a ve značném chvatu spadl z postele. Samozřejmě na tu správnou stranu, aby ho nebylo vidět od dveří. Cvakla klika a na podlaze zaduněly těžké kroky. Tony křečovitě zavřel oči, ležel tiše jako myška a doufal, že ho tu vůbec nikdo neuvidí. Marně přemýšlel, co to bylo za nebetyčně pitomý nápad se večer tak opít, a od kdy mu stačí jediná láhev, aby úplně ztrácel rozum.

„Ach, Tony,“ zazněl Thorův dojatý hlas. Tony opatrně otevřel jedno oko. Thor se naklonil přes lůžko, aby na něj dobře viděl, a vypadal vděčně. „Držel jsi u něj stráž místo mě? Jsi skutečný přítel!“

„Já jen... kdyby něco...“

„Běž si odpočinout. Tvá pohostinnost mne opět postavila na nohy." To se nedalo přehlédnout. Vypadal znovu jako ze škatulky, vlasy mu zlatě vlály, energie z něj přímo sršela a Tony si mimoděk v duchu poznamenal, že musí dohlédnout na spižírnu; dobrá božská kondice dokázala zaměstnat spoustu dobrých lidí. "Postarám se o svého bratra jak náleží.“ Trochu se zachmuřil. „Ne že bych teď něco skutečně zmohl.“

Tony se neptal. Prchnul tak rychle, jak se dalo, aby vyloženě neutíkal, a kolečko sprcha – prášky proti kocovině – tak důkladná snídaně, jak jen žaludek zvládnul – a pořádné, opravdu pořádné kafe, nijak neodbyl. Cítil se proto podstatně sebevědomější, když se chodbami, kde nehrozilo potkat Clinta, Natashu, Hulka ani Rogerse, plížil zpátky do tělocvičny. Thor tam zatím přecházel sem a tam a průběžně vrhal na Lokiho starostlivé pohledy.

„Tak povídej,“ nezdržoval se Tony chozením kolem horké kaše. Jako by i počasí chtělo jeho slovům dodat na důrazu, venku zahřmělo a do oken zabušil liják hnaný prudkými poryvy větru. Tony se vůbec nemusel ptát, proč Thor usoudil, že bydlení pod mostem už bylo dost. Ale všechno ostatní ho zajímalo o to víc.

„Dlužím ti odpovědi,“ uznal Thor. „Ptej se na cokoli. Nevyjevím ti cizí tajemství, ale v téhle záležitosti,“ povzdechl si trochu, „snad ani nejsou taková. Jenom řada nešťastných okolností.“

„Dobrá.“ Tony, připravený na menší bitvu o informace, si skoro nespokojeně promnul bradku. Měl připravenou spoustu argumentů, kterými se Thora chtěl pokusit přesvědčit, že by spolu měli mluvit na rovinu. Nečekal, že se bude moci rovnou ptát.

„Tony,“ zaznělo mu ve vysílačce Natashiným hlasem. „Je tu pár chlápků z ministerstva. Tvrdí, že mají domluvenou schůzku.“

„Zabav je na chvíli, prosím tě,“ řekl, protože tady chtěl mít jasno, a na domluvenou schůzku jednak úplně zapomněl, jednak mu nepřipadala ani zdaleka tak zajímavá. „Hned tam budu.“ Pohlédl na Thora. „Co se Lokimu stalo?“

„Thanos vyslal bojovníky, aby mu Lokiho přivedli. Chce se pomstít za ztracenou armádu i za zmařené naděje na získání Země. Zranili ho,“ poklepal si Thor na hruď, „ale přišel jsem včas a podařilo se nám uniknout.“

To bylo na Thora až podezřele stručné a k věci.

„Po pravdě,“ dodal Thor a oči mu zazářily, „to byl vážně skvělý boj. Představ si, že ho obklíčili – „

„Detaily stačí později.“

„U hostiny nad korbelem piva takové vyprávění beztak vyzní lépe,“ zabrblal Thor.

„Proč nevezmeš Lokiho na Asgard? Tam by mu určitě dokázali pomoct.“ Ušklíbl se. „I kdyby to měla být vězeňská nemocnice. Měl by být ve vězení, jestli se nepletu. A neber si to osobně, že tu nadělal strašnou paseku, to nepopřeš ani ty.“

„Nechci ho omlouvat, ani pro něj hledat výmluvy.“

„Tony, já nejsem tvoje sekretářka.“ Natasha zněla velmi nebezpečně. „Jestli si ty páprdy nepřijdeš vyřídit, na mou duši je vyhodím. Vyřizuj si pak kontrakty s kým chceš.“

Tony zaskřípal zuby. „Jsem na cestě, ty jsi nejlepší mezi všemi, a jestli si to s tou sekretářkou rozmyslíš, tak tě beru!“ odpověděl a cestou ke dveřím ještě křikl na Thora: „Nezapomeň, kde jsme skončili!“

O pět pater a dvě chodby dál pak zpomalil dost včas na to, aby do dveří nevrazil jako šílený. Ještě si stačil ulíznout vlasy a nasadit jeden ze svých lepších úsměvů. Natasha, navzdory všem výhrůžkám, se ale chovala zcela profesionálně, a tak zastihl zmíněné pány v nejlepší náladě. Když jim dokonce slíbila donést kávu, málem do ní chtěl píchnout špendlíkem, jestli ji někdo nevyměnil za dokonalou repliku.

Opravdu se na to jednání snažil soustředit. Měli spolu projednat nějaké ožehavější specifikace objednávaných zbraní a tohle byly věci, které si Tony chtěl pohlídat osobně. Bylo však překvapivě těžké uvažovat o optimální ráži obrněného vozu střední velikosti ve chvíli, kdy v tom samém domě měl Lokiho. Lokiho, proboha! Odjištěnou atomovku.

Nepřeháněj, pokáral se v duchu a předstíral, že si dělá poznámky. Jednání se vleklo a stále nedokázalo dospět do bodu, kdy by mohl přítomné pány bez následků vypoklonkovat.

Pak se ale stalo něco podivného. Tony byl ve skutečnosti první, kdo si toho všiml, ale než si uvědomil, co se děje, začali to komentovat i ostatní.

„Co je to?“ vyskočil jeden z mužů prudce na nohy a zamával si rukama před obličejem.

„To přeci není kouř,“ vyslovil v té chvíli druhý a podezřívavě začichal ve vzduchu.

„Něco bylo v tom pití?“ zeptal se třetí a zlostně se zamračil na Tonyho Starka. Ten v té chvíli poznal ten podivný pocit po těle, vzpomněl si, že už ho cítil, nedávno, včera, možná už bylo dnes, v noci – a věděl, od koho přichází.

„Omlouvám se, pánové,“ zazubil se. „Běží mi dole v laborce jeden pokus a tohle, co vnímáte – „ a co nebylo skutečně vidět, slyšet, cítit ani nic jiného, jen to velmi neodbytně pobývalo na okraji vědomí a dávalo o sobě vědět, „je jen jakási... emanace coby vedlejší produkt. Zaručeně zcela neškodná.“ Jak Tony alespoň usilovně doufal.

„Mluvíte o záření!?“

„Ne!“ vykřikl skoro Tony, protože měl obavy, že mu tu propadnou panice. „Ve skutečnosti je to zvuk, který nevnímáte standardním způsobem, protože...“ Zhluboka se nadechl a pak vychrlil přesně čtyři a třicet slov ve třech větách v dokonalém technoblábolu. Každé jednotlivé slovo skutečně existovalo a v nějakém kontextu dávalo smysl se slovem předcházejícím a následným. Dohromady to byl naprostý nesmysl. „Takže jak vidíte – nic nehrozí,“ rozdal dalších pár suverénních úsměvů. „Jen trochu zvláštní pocit pod kůží.“

Pak už bylo snadné se jich zbavit. Domluveno bylo vše potřebné, další na řadu měla přijít armáda právníků a tlusté štosy smluv.

Už se chtěl nenápadně odplížit za Thorem, když ho zarazila Natasha, podivně zamyšlená. „Víš, přemýšlela jsem,“ řekla a zahleděla se z okna, „co se vlastně stalo s Lokim?“

Tony málem vylétl z kůže. Byl si rázem jistý, že Natasha všechno ví a jenom si s ním takhle krutě pohrává. „Tak nějak jsem předpokládal, že touhle dobou bude sedět ve vězení,“ prohodil pro jistotu s okázalým nezájmem a i když ho nemohla vidět, pokrčil rameny.

„Musí to mít složité,“ zamumlala spíš pro sebe, pak ale potřásla hlavou a odešla.

Tony si vydechl. Zřejmě byla taky zasažená tou Lokiho... něčím... a jen si na něj vzpomněla, aniž si pořádně uvědomila proč. Nic víc. Zaručeně.

„Thore,“ vyjel Tony hned ode dveří, „co to mělo znamenat?“

Thor, oddaně držící stráž u Lokiho, vypadal zmateně. „Na co přesně se ptáš?“

„Před chvílí jsem cítil něco – něco,“ zamával rukama ve vzduchu. „A dělal to Loki, tím jsem si jist.“

Thorovi se viditelně ulevilo. „To nic,“ řekl chlácholivě. „To byla jen Lokiho magie. Srší.“

„Srší?“

„Srší.“

„Co přesně myslíš tím – srší?“

Thor rozhodil rukama. „Je to mág. Je zraněný. Neovládá se. Srší.“

„Sakra, Thore! Chceš nás všechny zabít?“

„Tony, prosím, vyslechni mě.“ Thor si nerozhodně poklepal prsty na topůrko kladiva. „Kdyby to bylo pro kohokoli z vás nebezpečné, nikdy bych ho sem nepřivedl.“ Nadechl se. „Zpočátku byly výrony jeho magie hodně silné. Proto jsem ho odvedl daleko od lidí a jejich technických hraček, daleko od všeho, co bylo nadáno rozumem, nebo na elektřinu. Věděl jsem, že by ničil vše kolem sebe, i když nevědomky. Ale teď, a to ti přísahám, Tony,“ udeřil se pěstí do hrudi, „je jeho působení jen velice slabé a neškodné. Jen trochu zvláštní pocit pod kůží.“

Tonyho ani trochu neuklidnilo, že ho Thor chlácholí přesně těmi samými slovy, jaká použil on sám.

„Jsi si jistý?“ přeptal se už mírněji.

„Nikdy bych vám nechtěl ublížit,“ prohlásil Thor s tak ryzí upřímností, že zapochybovat by bylo horší než nakopnout košík štěňat.

„No dobře... ale mohls mě varovat,“ zavrčel Tony a přikročil blíž k Lokimu. „Proto jsi ho chtěl mít tady,“ dodal náhle. „V tělocvičně.“

„Ano,“ přikývl Thor. „Má silné zdi ze dřeva i z kovu, část jeho moci zadrží. Neublíží, jak už jsem řekl,“ dodal rychle, „ale není dobré nikoho zneklidňovat. Také jsem se obával,“ zakašlal rozpačitě, „že až se probudí, mohl by reagovat... ehm...“

„Nepředvídatelně?“ navrhl Tony slovo, které znělo poměrně neškodně.

„Nepředvídatelně,“ souhlasil Thor ochotně. „Tady nezpůsobí žádné škody.“

Tony hleděl na Lokiho bledou tvář a dobře si uvědomoval, že nejostřejší trny odporu se už od včerejška docela obrousily. Těžko se dal zavile nenávidět někdo, kdo byl tak bezmocný a odkázaný na dobrotu druhých... Nespokojeně potřásl hlavou. Nechtěl s ním začít soucítit.

„Potřeboval by vykoupat,“ obrátil se raději k něčemu praktickému. Rychle si uvědomil, že vzhledem k tomu, že jeho myšlenky zauvažovaly nad Lokiho jemnými rysy a překvapivě příjemnou tváří, míří teď směrem ještě daleko nepřípadnějším. „Ne že bych já s tím chtěl mít něco společného,“ dodal rychle, „ale vy jste koneckonců bratři, že.“

„To by potřeboval,“ pokrčil Thor nos. „Nebude valně nadšený, že jsem se ujal takového úkolu, ale-„

„Ale já vlastně mohu pověřit Jarvise,“ ťuknul se Tony do čela. „Abys věděl, moje brnění jsou dost samostatná, vodotěsná, dostatečně manuálně zručná a tak dále a tak dále... hele popadni ho a jdeme, nemá cenu to oddalovat.“ Letmo mu přejel rukou po čele. „Aspoň se ve vaně zahřeje, už je zase jak rampouch.“

Thor již velmi zkušeně zdvihl Lokiho do náručí a následoval Tonyho, který se vydal k nejbližší vhodné koupelně. Schválně kráčel pár kroků vepředu, aby zahlédl případné nebezpečí dřív, než dotyčné nebezpečí spatří Thora. Vcelku ale spoléhal na to, že v tomhle patře nemá nikdo moc co na práci.

Až v chodbě před sebou zaslechl spokojené pohvizdování. Zběsile se rozhlédl. Zvuky se blížily dost rychle a v dohledu nebyl žádný úkryt. Tony rychle otevřel nejbližší dveře, zjistil, že je za nimi úklidová komora, bleskově tam Thora i s Lokim šoupnul a stejně bleskově za nimi zavřel. Ve chvíli, kdy se nonšalantně opřel o dveře a zatvářil se jakoby nic, se za rohem vynořil Clint.

„Tony,“ pokývl mu na pozdrav a vypadal spokojeně.

„Clinte,“ odpověděl Tony jakoby nic a začal si prohlížet nehty. Clint přehlédl dveře, o kterých věděl, že vedou jen do nějakého kumbálu, Tonyho, který se tvářil tak příšerně nenápadně, že by ho vyhodili z každé špiónské přípravky, a pak pokrčil rameny.

„Všechno v pohodě?“

„Jasně. Co by nebylo všechno v pohodě?“ Do Tonyho mozku pomalu proniklo uvědomění, že musí působit nesmírně nepřirozeně. „Jen jsem právě dostal nápad,“ řekl honem. „Velmi... geniální nápad. Takový obecně geniálně starkovský nápad.“

„To zní dobře,“ řekl Clint povzbudivě. „O co jde?“

„Teprve si ho snažím tak jako upevnit v hlavě,“ poklepal si Tony na čelo. „Chápu, že asi zrovna vypadám trochu divně. Však víš, my géniové...“

„Když dostanete nápad,“ pomáhal mu Clint.

„Ano, když dostaneme nápad...“

„Kdybych ti mohl jakkoli přispět, neváhej dát vědět,“ ujistil ho Clint o své podpoře a navázal na melodii přesně tam, kde ji prve přerušil. Za chvíli už se jeho kroky i hvízdání ztratily za několika rohy. Tony si oddechl a otevřel dveře.

„Dobrý?“ přeptal se Thora, který tam vcelku trpělivě přešlapoval.

„Trochu nedůstojné asgardského prince, ale i já bych nerad, aby byl Clint vystaven takovému pokušení,“ shrnul si Thor. „Jaký nápad jsi dostal, Anthony?“

Tony jen zamrkal. „Takový obecně starkovský,“ zamumlal. „Hele, tak jsme tady.“ Chodbou se zatím přihasily dva obleky z vodotěsné řady. „Jarvisi, všechno jasné?“

„Ovšem, pane,“ pravil Jarvis. „Nechám ho potom odnést zpět do tréninkové haly. Předpokládám, že tak, aby nebyl nikým spatřen.“ Tony si rázem připadal jako hlupák. Zeptat se Jarvise, jestli se je cesta volná, ho nějak nenapadlo. Jasný důkaz, že už mu Loki vážně leze na mozek.

„Přesně tak,“ odkýval a prchnul dřív, než spatří z Lokiho víc, než by chtěl. Po zbytek dne se schválně k oběma asgarďanům vůbec nepřiblížil, nezeptal se na ně, nespojil se s Thorem, další drobnou vlnu magického sršení demonstrativně ignoroval a dokonce si namlouval, že na Lokiho ani nemyslí.

Ve skutečnosti cítil drobné podezření z nadšení, s jakým se v noci k Lokimu přivinul. Pil docela dost, nikdy se nedržel zkrátka ani v oboru obecně lidské přítulnosti, ale nestávalo se mu, že by končil v posteli s někým, koho by si nevybral i za plného vědomí a dokonalého střízliva. Jeho vkus nebýval alkoholem ani omezen, ani utlumen.

Nakonec usoudil, že mu ta zatracená whisky prostě nesedla. Stane se. A koneckonců k ničemu nedošlo ani náznakem.

Večer už neodolal a uklidněný dostatkem vlastních výmluv se zašel podívat, jak se oběma bratrům daří. Thor podřimoval na židli, Loki v posteli, obrázek už málem důvěrně známý.

„Thore, běž se najíst a tak vůbec,“ řekl Tony. „Pobudu u něj.“

„Díky,“ zdvihl se Thor s netajenou úlevou. „Trochu se proletím, ať zase cítím na tváři svěží vítr. Brzy budu zpět.“

„Dle libosti,“ pokývl mu Tony a usadil se na Thorově místě. Takhle zblízka už nebyl obrázek Lokiho tak povědomý. Bez vrstvy špíny vypadal mladší a křehčí, dokonce méně jako mrtvola. Tony se k němu natáhl a skoro fascinovaně přejel prsty po pramenech umytých vlasů. Jemné, měkké, lesklé – polovina ženských by ho ochotně skalpovala, aby získala takovou hřívu. Přesunul se ke tváři. Rovné tmavé obočí, tak lákavé k uhlazení. I v bezvědomí jako by kolem úst zůstala jakási stopa trpkosti, možná to ale byla bolest. Tony studoval jeho tvář takřka s hladovou, chtivou zvědavostí, jako by tušil, že za bdění by takovou příležitost nikdy nezískal. Přesto věděl, že se nedozví nic nového. Lokiho vědomí bylo daleko, příliš daleko, a pouhá tvář, navíc pohublá ze strádání posledních dní, toho vypovídala málo.

Vzduchem projela vlna známé energie. Takhle z bezprostřední blízkosti byl ten vjem mnohem silnější, skoro viditelný, skoro hmatatelný. Hřejivý. Přátelský. Sladkobolně teskný. Trochu rozverný, drobné pousmání koutkem úst. Kotouče síly přelévající se místností jako ta nejjemnější mlha. Tony pomalu vydechl a zdvihl ruku a maně natáhl prsty, jako by chtěl jeden z pramenů uchopit, nebo se alespoň dotknout víc. Byl si v té chvíli jistý, že někdo, kdo v sobě má takovou krásu, nemůže být zlý. Nebo alespoň ne tak moc, jak to vypadalo zpočátku.

Ale ten chlad... včera ho dokázal zahřát. Možná by se mu to podařilo znovu.

Ani nad tím moc nepřemýšlel, když shodil sako a boty a natáhl se k Lokimu. Ten už na sobě neměl své obvyklé oblečení z kůže a kovu a mnoha vrstev, Jarvis ho oblékl jen do nějaké světlé tuniky a jednoduchých plátěných kalhot, jak Tony vzápětí zjistil, když je oba přikrýval peřinou. Vlasy mu voněly Tonyho šampónem a kůže jenom sama sebou, trochu omamná. Tony byl ze sebe trochu paf, ale bylo nesmírně správné Lokimu pomoci. Už zkusil dost. A nikdo by neměl být tak strašně bezmocný... a prochladlý. Pečlivě je našteloval tak, aby do sebe dobře zapadali. Pak ho napadlo, že jestli je takhle uvidí Thor, bude to příliš divné, než aby se mu chtělo cokoli vysvětlovat.

„Thore,“ řekl proto do vysílačky, „dej si do rána pohov, pohlídám ho.“

„Nechci zneužívat tvé dobroty, Tony,“ odpověděl Thorův hlas plný naděje.

„V pohodě, kdyby něco, ozvu se. Můžu si tu něco... v klidu promyslet,“ nadhodil. Byla to, koneckonců, pravda. „Jo Thore, kde jsme to prve skončili? Chtěls mi říct, proč nevezmeš Lokiho na Asgard.“ Tony měl ze sebe vážně dobrý pocit. Stačila chvíle a Loki se začal znatelně prohřívat.

„Protože Všeotec spí,“ řekl Thor, jako by to vysvětlovalo úplně všechno. Za okamžik mu asi samotnému došlo, jak nedostatečné to vysvětlení je, a dodal: „Výjimečná rozhodnutí v době, kdy sám rozhodovat nemůže, vykonávají jeho vrchní rádci. Je jich pět, já šestý, a naše hlasy mají stejnou váhu.“

„Začínám tušit, v čem je háček,“ zamumlal Tony.

„Ano, Anthony. I když za normálních okolností by nevynášeli nevratné soudy, rozum některých z nich je trochu... zatemněn, když jde zrovna o Lokiho...“

„Kupodivu,“ zabrblal Tony ze zvyku.

„... a obával jsem se, že by využili Všeotcovy nepřítomnosti k tomu, aby si s Lokim vyřídili účty. Nenávist některých z nich je silnější než soudnost. Jednou budu králem já a neměli by si mě znepřátelit – ale oni zatím nějak usoudili, že i já bych takové řešení vítal, i když to nepřiznám navenek. Velmi pomýlené uvažování! Přesto jsem si netroufnul vzít Lokiho zpět. Nechci s nimi bojovat. Asgard nás potřebuje sjednocené.“

„Chápu, chápu,“ zamumlal Tony. Lokiho blízkost a teplo ho uspávaly. Jemné pohlazení osamocené vlnky magie ho ještě posunulo blíž ke snění. Cítil Lokiho blízkost tak mámivě bezprostředně, přes tenoučkou vrstvu látky; bolest z jeho zranění jako by byla jeho vlastní, toužil mu ulevit a zachránit ho před sebou samým i před celým vesmírem...

Tony Stark usnul zamotaný do Lokiho a plný dojmů a jeho vůně. Druhý den Tony usoudil, že kdo neriskuje, ten nic nezíská, a napíchl Lokiho na kapačky. Jarvis doporučil složení, Thor nad tím jenom pokrčil rameny, pár hodin byli trochu napjatí a pak Jarvis hlásil, že ohledně životních funkcí došlo rozhodně k jakémusi zlepšení. Stačili se nad tím ještě mírně zaradovat, ale pak se ukázalo, proč Thor ve skutečnosti chtěl právě tuhle místnost.

Začalo to zprudka a děsivě. Loki náhle vydechl podivně skučivým, bolestným způsobem, prohnul se v zádech, ruce i nohy našponované k prasknutí. Poryv magie byl překvapivě fyzický – nelezl tolik do hlavy a nevyvolával emoce. Zato věci kolem se rozlétaly na všechny strany, doslova vystřelily od Lokiho na všechny strany jako vystřelené z praku. Zrovna byli přítomní oba dobrovolní strážci: Thor to jakž takž ustál, i když musel pár kroků ustoupit, Tony skončil v kotrmelcích u stěny. V posteli to zapraskalo a propadla se, pelest i čela se rozpadly do několika kusů. Židle prudce odletěla z místa, třeskla Tonymu těsně u hlavy a zbyla z ní jen hromádka větších či menších třísek. Stojan na infuzi se zabodl do boxovacího pytle a dodal mu tak poněkud mučednický vzhled. Z různých drobností, které sem Thor a Tony postupně natahali, nezbylo kromě nejasného nepořádku skoro nic.

Loki slabě zasténal, udeřil rukama a semknutými pěstmi pod sebe, nevidoucí oči vytřeštěné. Další vlna magie od něj byla už jen slabá. Stejně rychle, jak záchvat začal, i skončil; zavřel oči, zhadrovatěl, odpadl.

Thor k němu rychle přiběhl a opatrně zjišťoval, jestli se nezranil. „Bude to v pořádku, bratříčku,“ broukal, „všechno bude v pořádku...“

Tonyho ani nenapadlo, že by tuhle soukromou chvilku měl nechat jen pro ně dva. „Co to sakra bylo?“ vypravil ze sebe s nemalým zděšením, dobelhal se s rukama v kříži k pobořené posteli a s nevírou se zahleděl na Lokiho, opět dokonale podobnému týden staré mrtvole. Záchvat byl možná krátký, ale viditelně mu ubral sil.

„To už bylo slabé,“ řekl Thor a znělo v tom jakési opatrné potěšení. „Myslím, že se brzy probudí.“

„Nebo bude po něm,“ zavrčel Tony. „Co – to – mělo - být?“

„Já vlastně úplně nevím,“ připustil Thor. „Už jsem ti řekl, že Thanos Lokiho zranil. Nějak. Ne fyzicky. Zřejmě napadl Lokiho magii, jako že... otrávil ji. A on teď s tím jedem bojuje. Transformuje ho po svém. Něco takového.“

„Něco takového,“ řekl Tony. „Proboha.“ Promnul si tvář. A jako vždy v podobně bezradných chvílích utekl k praktickým otázkám. „Matrace to zřejmě přežila, tak ho vyšoupni z těch třísek... fajn. Asi mu nemá smysl dávat novou postel. Nějak moc dobře to znáš. Takže se to bude opakovat.“

„Doufám, že nebude,“ řekl Thor. „Už proto, že moc dalších by nepřežil. Ale i kdyby, každý záchvat je slabší. Teď bude dlouho tvrdě spát.“

„Ideální chvilka pro moji směnu,“ usoudil Tony, usadil se vedle a tentokrát k Lokimu pod peřinu skočil ve chvíli, kdy se za Thorem zavřely dveře. Takhle totiž bylo všechno dokonale v pořádku a Tony nebyl někdo, kdo by si takový pocit nedokázal užít.

 


Někdy hluboko v noci Loki na chvíli procitl. Nebylo to ani skutečné bdění, jen otevřel oči a nechal kolem sebe bez užitku plynout zrnka času. Chvíli zíral vzhůru a přemýšlel, kde může být. A kdo je člověk, který se k němu tak ochotně tiskne. Ne že by to nebylo příjemné. Loki stále cítil Thanosův hněv v hloubi své duše a až do morku kostí. Byla mu příšerná zima, v duši i po těle, a potřeboval všechno, co mohl dostat, každý ždibec tepla, energie, náklonnosti. Věděl, že nevydrží při vědomí dlouho, ale byl příliš slabý, než aby dokázal něco vymýšlet, či dokonce organizovat. Jen se sytil tím, co mu bylo dáváno, hladově a odevzdaně zároveň.

Trochu pootočil hlavu a v úžasu zalapal po dechu, když poznal Tonyho Starka. Před očima se mu samým šokem zatmělo a málem znovu omdlel. Tony Stark! Jak se tohle mohlo stát? Jak se mohlo stát, že se ocitli dost blízko sebe, aby k tomuhle mohlo dojít? Ten zatracený pozemšťan ho přeci nenáviděl. Což bylo v pořádku, protože to bylo nicotné smrtelné budižkničemu.

Na podlaze u lůžka byl pohozený Thorův plášť a Lokimu došlo, že celá situace bude ještě o něco složitější, než se mu zdálo na počátku. Pak mu to v jediné chvíli celé došlo, celé naráz, pochopil kde je a proč a co se děje. Už byl ale příliš unavený, než aby se mohl pokusit o víc, než si to zapamatovat pro příští probuzení. Ale usínat s úžasem bylo mnohem lepší, než se zoufalstvím.

 


„Tony, poslední dny jsi pěkný mimoň,“ řekl Clint, když u snídaně pozoroval Starka, který si sypal kakao na míchaná vejce. „Měl bys svůj vynálezecký elán trochu krotit.“

Tony ochotně přijal nabízenou výmluvu a zatvářil se skromně. „Těžko můžeš gejzíru vlastního génia říci ne,“ pravil a pokusil se předstírat, že šlo o kulinářský experiment a ne trapný omyl. Poživatelné to sice bylo, ale zase takový hlad neměl. Rychle sebral Natashe topinky. „A co u vás nového?“

„Ta akce s Tropical manem dopadla v pohodě,“ řekl Clint a když se vrátila Natasha od ledničky s marmeládou v ruce, několika výmluvnými gesty osvětlil, že on za její zmizelou snídani nemůže, a že si bere dost osobně, když platí za prvního podezřelého. „Jen o té jeho košili s ananasy se mi zdál tak děsný sen, že by se to mělo brát jako pracovní úraz. Od té doby, co jsem ji spatřil, mě bolí oči a mám špatné spaní.“

Natasha věnovala Tonymu ošklivý pohled a hodila do toustovače další plátky chleba. „Lepší než o Lokim,“ řekla. „Už se mi stihl zdát dvě noci za sebou. Sice samé pěkné věci, ale – ruce pryč od mojí marmelády! – snad to ani nemuselo být.“ Trochu se zamyslela a zadumaně dodala: „Vážně jsou na Asgardu jednorožci?“

„Co je s Lokim?“ vešel Rogers. Už si stačil skočit ráno zaběhat a přinesl sebou závan svěžího vzduchu a podzimního chladu. „Ví se vůbec, kde skončil? Taky jsem na něj tuhle myslel.“

„Doufám, že hnije v nějaké hodně odporné podzemní kobce,“ řekl Clint krvežíznivě.

„Na to Thor vypadá trochu moc civilizovaně,“ nadhodila Natasha. „Než aby byly uspokojivě odporné. Nejspíš ho ani neohlodávají krysy a okovy visí někde v muzeu na ozdobu.“

Clint skoro proti své vůli dodal: „Ne že bych mu to přál zase tak doslova...“

„Na to, jakou paseku tu mohl napáchat, se vlastně držel dost zkrátka,“ řekl Rogers a zatřepal krabicí od džusu. Trochu se zamračil, když ji prázdnou odhazoval do odpadků, a natáhl se pro další.

„Vážně si tu postupně všichni odkývete, že Loki nebyl tak hrozný?“ řekl Tony.

„Samozřejmě, že ne,“ odsekla Natasha rázně. „Byl hrozný. Padouch každým coulem. Možná jsem tuhle zmínila, že to musel mít těžké...“ pokrčila rameny. „Možná potřeboval jen trochu vstřícnosti a pochopení.“

„Nikdo ho tu neomlouvá,“ řekl Clint. „To zase pozor. Ale jenom proto, že se pokusil stát králem, mu přeci nebudu přát skřipce a okovy. Už jsme pochytali i horší ptáčky, a prostě sedí v lochu.“

„Těžko soudit lišku, že chytá kuřata,“ pronesl Rogers filosoficky. V celé jídelně zavládlo tak hutné ovzduší pochopení a ochoty odpouštět, až se Tony skoro oklepal. Co to do nich vjelo? On samozřejmě už věděl, že Loki nebyl zdaleka taková příšera, jak si ještě donedávna namlouvali, ale on k tomu měl důvod. Strávil s Lokim docela dost času a tváří v tvář té jemné bezmocné bytosti se těžko mohl vydržet zlobit. Jenže co oni?

Strčil si do pusy poslední kousek rajčete a vydal se k tělocvičně. Pro odpověď nemusel chodit daleko, stačilo do půli cesty k výtahu a byla nabíledni, byl si jistý, že nemá čím si ji vyvrátit. To Lokiho sršení je zasáhlo všechny a všechny je ovlivnilo. Až na něj, samozřejmě, protože Starkové sebou manipulovat nenechávají a mají mimořádnou schopnost vnímat události objektivně a realisticky. Vystřídal Thora na stráži a zatímco se plavovlasý obr vydal urvat svůj díl ranního žvance, Tony se usadil s nohama na pelesti a zpytavě Lokiho pozoroval. Měl dojem, že se musí každou chvíli něco stát, něco velkého a významného.

A také se stalo: Loki otevřel oči. Byly právě tak modré, jak je Tony pamatoval, teď ještě navíc plné zmatku a nejistoty. Vyskočil a okamžitě si sedl vedle něj. Ta úleva, že je vidět nějaká známka zlepšení, byla úžasná, zaplavovala ho jako vlahá voda.

„Hej, Loki,“ řekl s úsměvem. „Už bylo načase.“ Vzal ho za ruku a lehce stiskl, prohrábl mu vlasy na spáncích. „Jak je? Můžeš mluvit?“

Loki si nebyl jistý, jestli by bylo rozumné zkusit mluvit. Měl dojem, že by mohl začít ječet, nebo taky skučet zoufalstvím. Ani jedno mu nepřišlo příliš důstojné. Tak jenom lehce vytřeštěně zíral na Tonyho Starka a snažil se zjistit, v čem je ten háček, kdy nastane okamžik, kdy ho jeho žalářník přestane mást zdánlivou laskavostí a začne se chovat mnohem přiměřeněji, třeba mu zabodne jehly pod nehty. Trochu zamrkal, aby rozehnal mlhu před očima, a zkusil se soustředit.

„Střídali jsme se tu u tebe jak milosrdné sestřičky,“ tlachal zatím ten pozemšťan a Loki se rozpomněl na okamžik, kdy se v noci probudil a Stark se k němu tisknul jak k oblíbenému medvídkovi. Začínal chápat.

„... a všichni tři tě taky mají plnou hlavu, nevěřil bys, jak vstřícní dokážou být, když se jim to trochu rozleží...“

„Anthony Starku,“ vypravil ze sebe. „Jsem mág.“

Tony, přerušený v půlce věty, se jen zasmál. „To jsme si všimli.“

„Mágové mají...“ Byla vážně fuška udýchat tak dlouhou větu. „Různé... obranné mechanismy.“

„No jasně. Proto jsi tady,“ zahrnul Tony gestem celou místnost. „Nenaděláš tu moc škod. Mimochodem ten boxovací pytel probodený stojanem jsem prodal do muzea moderního umění. Nechceš napít?“

Loki se poslušně napil – jeho tělo se zatetelilo blahem a upřímným vděkem a lačně se dožadovalo víc, protože i božská odolnost má své hranice – a hlava se mu zase o kousek víc pročistila. Jak řekl Tonymu, byl mág. Měl své obranné mechanismy. Zcela podvědomé, vůli neovlivnitelné, takže v tom byl vlastně úplně nevině a bylo zbytečné o tom Starka informovat. Proč vlastně? Sám dostal ze své chvilkové potřeby po upřímnosti malý šok.

„Jen co to půjde, přestěhujeme tě samozřejmě do nějakého normálního pokoje,“ pokračoval Tony. Hnědé oči mu měkce zářily a Loki si moc dobře uvědomoval, jak je mu taková náklonost příjemná. Také ale věděl, že teď, když už se z nejhoršího probral, jeho obranný mechanismus přestane působit. Už nebude vysílat vlny magie, které budou jeho okolí velmi jemně, ale neúprosně nutit do náklonnosti a péče. Teď se musí o své blaho postarat sám a zcela vědomě. A možná to ani nedá moc práce – semínko bylo zaseto a uspokojivě klíčilo.

Natáhl ruku a pohladil Tonyho po tváři, jen letmý dotek špičkami prstů, než znavená paže sklesla zpět na lůžko. Tony zazářil a Loki se napůl proti své vůli pousmál. Tohle bylo velmi nečekané. Ještě před chvílí by řekl, že i nevítané. Pořád ještě si nebyl jistý, jestli chce, aby se události vyvíjely právě takovým směrem. Co v Thorovi posilovalo bratrské sklony, to v Tonym povzbuzovalo touhy zcela jiného druhu. Jenže Tonyho úsměv měl svou vlastní magii a bylo docela příjemné být zase jednou tím okouzlujícím, obletovaným Lokim.

 

Jenom než se dám jakž takž do pořádku a budu moct odejít, slíbil si v duchu. Protože tohle je samozřejmě úplně špatně a s tím ubohým smrtelníkem nehodlám mít nic společného.

Jenom než se dám úplně do pořádku, slíbil si v noci, když se k sobě ve spánku tiskli a teplo jejich těl se mísilo v pokojném ospalém pohodlí. Není důvod se tu přemáhat a předstírat náklonost k někomu tak nicotnému.

Jenom než mě to přestane bavit, slíbil si, když se o pár dní později poprvé milovali. Je to jenom pozemšťan.

Jenom než mě skutečně naštvou, slíbil si, když se konečně ukázal ostatním Avengerům a ti si nebyli moc jistí, jestli se chytat za hlavu, nebo se smát.

Nebo prostě někdy v budoucnu, usoudil pak jedno letní odpoledne o pár měsíců později, když s Tonym bojovali bok po boku proti skupince zmutovaných padouchů, a přestal o odchodu přemýšlet. 






- Konec -








12 komentářů:

  1. Ah!

    Ahahahahahahaha! :D :D :D Bolí mě svaly ve tváři. Loki je bestie, ať už při vědomí či polomrtvý, jsem ráda, že na tom se všichni shodneme. :D Tys měla nějakou roztomilou náladu. Nebo se ti pod kůži dostává to vzdělání, technobláboly jsou v povídkách z Tonyho pohledu velmi vítanou (a záviděníhodnou) výhodou, protože drtivá většina pisálků se těmto blábolům ne vždy úspěšně vyhýbá. :D

    Thor je k zulíbání a ráda vidím, že není tak divné si mazat marmeládu na topinky. Již léta na mě kvůli tomu lidi hledí skrz prsty. Díky, Nat. :D A jsou na Asgardu jednorožci?

    Ještě že byl Loki mimo. On prakticky musí být v limbu, aby povídka mohla plynout dál. :D Nicméně obletovaný je pořád, jen ne zrovna těmi, o které by stál. :D

    A co ten konec jako? :D Culím se tu jako idiot. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Autora vždy potěší, když vidí, že mu jeho čtenáři tak dokonale rozumějí. :-D

      Vymazat
  2. Krása jása. Tony a Loki jsou prostě zlatíčka.
    Správně, jsou na Asgardu jednorožci? :-D
    Souhlasím s Lokim, proč mu něco takového vůbec říkat?
    Krásná povídka jako vždycky,přímo se hodí k dnešnímu slunečnímu počasí.... :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Píšu si: dořešit otázku jednorožců na Asgardu. :-D
      (Letní jednorázovky, to je kapitola sama pro sebe... :-))

      Vymazat
  3. Jo tak takhle to je! :) Hezká povídka, díky za zpříjemnění odpoledne.

    OdpovědětVymazat
  4. WhiteCat: dík ;-)

    Eithné: rádo se stalo :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Hmmmmm, pořád tak roztomile padlá pozemšťanka. A jemné chvění Tvé magie umožňuje mi přijmout, co bych ostatní nicotné smrtelníky nenechal doříct.

    OdpovědětVymazat
  6. Tak tohle sem si taky říkala když jsem začínala hubnout , až příště, až budu mít náladu, až malí začne spád celou noc ;-) moc pěkný

    OdpovědětVymazat
  7. Hahaha, nevím, co napsat, chce se mi pořád smát :D To zas byly obraty! Dokonalost, moc děkuju, právě teď jsem něco takového milého moc potřebovala :)

    OdpovědětVymazat
  8. Annalisen: ovšem s takhle dobrým důvodem, co měl Loki... to se to odkládalo :-D

    Sitara: hlavně nepohlédnout pravdě do očí a nezačít tomu říkat 'červená knihovna', to bych asi těžce nesla. :-D

    OdpovědětVymazat